Titus Andronicus_Let mouchy

William Shakespeare

I. premiéra 4. listopadu 2007

katedra alternativního a loutkového divadla

Nesnesu pohled na násilí!

Římské impérium expanduje. Nově dobytá území, zajatci, sláva... Fiktivní Shakespearův zlom v římských dějinách. Znetvořená dívka uprostřed lesa. Kdo jsi? Ne, počkej, počkej, neutíkej! Volání opuštěného jedince na opuštěném náměstí. Jsem pro vás vzduch? Lidé, kterým z rukou padají předměty, lidé, kterým padají ruce. Strašné činy_nezáviděníhodná úmrtí_hořké slzy_kapky potu... k nalezení v první tragédii Williama Shakespeara, o níž T. S. Eliot prohlásil, že je pera tak velkého dramatika nehodná.

Když byla hra Titus Andronicus, pravděpodobně první Shakesperova tragédie, uvedena poprvé v roce 1594 v divadle Růže, stala se kasovním trhákem. Diváci se rádi pokochali smrtí a násilím na jevišti, které hra nabízí ve vrchovaté míře. Pak se na ni zapomnělo, leckterým shakespearologem byla dokonce označena za plytkou, hloupou, nesoucí všechny negativní známky prvotiny, nebylo-li Shakespearovi její autorství popíráno úplně. Dodnes se o ní mluví pro jistotu raději jako o hře shakespearovské než Shakespearově. Není znám žádný literární ani historický zdroj, kterým by se Shakespeare nechal inspirovat.

Titus Andronicus je hra krutá, hrůzná, děsivá. Není snadné oblíbit si její postavy, mít pro ně pochopení, být jim blízký. To i přesto, že se vyznačují podobnými touhami jako každý z nás: snaží se najít své místo mezi ostatními lidmi, zapojit se, úspěšně realizovat svou existenci na světě, mají strach o sebe a svoje děti. Většina z nich ovšem nepřežije. To, co však jejich smrti předchází, dělá ve výsledku ze smrti klidné, laskavé pohlazení. Smrt je vykoupením, kterým jedině je možné zbavit se následků svého osobního prokletí, totiž úzkosti, opuštěnosti, strachu a samoty. Mít blízko k těmto postavám znamená pochopit jejich utrpení. Utrpení, které je stejně jako jejich činy strašné, právě proto snad tak obyčejné a lidské.

Děj hry je zasazen do Říma, který je obvykle chápán jako synonymum pro vrcholnou formu lidské civilizace, totiž místa, které je plné kultivovaných lidí a které je veskrze bezpečné. Řím vysílá válečné výpravy nikoliv snad proto, že by byl v ohrožení a musel se bránit, ale především kvůli dobytí dalších provincií a rozšíření svého impéria. Jde o civilizaci na vrcholu slávy, o které však všichni víme, že ji dřív nebo později čeká pád. Je to fiktivní, kriticky pojatý mikrosvět.
Proč právě sem, do rozvinutého římského impéria je zasazena hra tak hrůzná? Tak hnusná?
Jak tenké jsou hranice mezi civilizací a barbarstvím, moudrostí a šílenstvím, úspěchem a prohrou, požehnáním a prokletím, mezi tragédií pomsty a groteskou? A jak rychle se jedno může změnit v druhé?

překlad
Jiří Josek
úprava
Matěj Samec a Petra Tejnorová
režie
Petra Tejnorová
dramaturgie
Matěj Samec
scéna
Antonín Šilar
kostýmy
Marie Černíková
loutky
SuHo Moon
hudba
Marek Doubrava a vokálně instrumentální soubor Doubravánek
pohybová spolupráce
Rostislav Novák
produkce
Eliška Patzelová, Linda Šilarová

Osoby a obsazení

Titus
Jakub Gottwald
Marcus, Titův bratr
Václav Jelínek
Lavinie, Titova dcera
Barbara Humel / Kristýna Matějová
Titův syn (3x)
Jakub Folvarčný
Jiní Titovi synové, ti mrtví (21x)
Doubravánek
Lucius, Titův vnuk
Ondřej Bauer j.h.
Tamora
Vendula Štíchová
Demetrius, Tamořin starší syn
Zdeněk Pecha
Saturninus, starší syn zesnulého císaře
Zdeněk Pecha
Chiron, Tamořin mladší syn
Jiří Kout
Bassianus, mladší syn zesnulého císaře
Jiří Kout
Aron, černoch
Petr Vančura
Císařská chůva
Tereza Tausingerová

tisková zpráva - Titus Andronicus_Let mouchy - 9. 10. 2007

fotografie v tiskové kvalitě (12,8 Mb)

Český rozhlas 3 - Vltava - rozhovor s Petrou Tejnorovou a Matějem Samcem - 2. 11. 2007

napsali o nás

Titus Andronicus


(…) Inscenace pražské DAMU nese podtitul Let mouchy. Metafora mouchy má důležitou roli v inscenaci, ve které je míň než obvykle zanedbatelnou okolností, že ji vytvořili posluchači 4. ročníku katedry alternativního a loutkového divadla. Pod tím nesmíme rozumět pouze zvláštní a složité vztahy mezi předměty, prostředky a účinkujícími. Režisérka Petra Tejnorová na sebe již dříve upozornila různými svými workshopy (Člověk krmený ledem), inscenacemi (Díra ve zdi, John Sinclair). Ve 2. ročníku vytvořila se svými spolužáky inscenaci Utrpení knížete Sternenhocha, vyprávějící podle stejnojmenného psychedelického románu o strastiplném vztahu muže a ženy. (…)
Představení Titus Andronicus začíná tahanicí ve foyer divadla Disk, fungujícím také jako kavárna. (…)
Stejně jako v dřívějších režiích Tejnorové, i tentokrát hrají v inscenaci viditelné a neviditelné předměty důležitou roli: Aaronův (Petr Vančura) „zakopaný“ měšec zlata získává během hry, která se po celou dobu drží principu loutkové hry, metaforický význam; černošské nemluvně představuje do tvaru zavinovačky srolovaná bílá houba, jejíž vnitřní strana je černá; krev (uříznuté končetiny, hlavy) nahrazují loutky, nelidskou bolest protagonistů a jejich slzy vyjadřuje sbor (nejčastěji se opakujícím slovem v inscenaci je slovo slzy). A fyzická činnost, důsledně stylizovaný pohyb, zas provokuje a otvírá cestu do tajuplného světa podvědomí protagonistů i diváků. (…)
Všechny krutosti jsou v tomto fantaskním systému náznaků, povýšeném na rituál, mnohem děsivější, než kdyby byly ztvárněny se snahou o nějakou všední věrohodnost. AAron (který samozřejmě nemá černou tvář, ale jen oděv) „uřízne“ Titovi paži tím způsobem, že mu ji vrazí hluboko urny se zásypem. Rozdíl mezi dramatickým dějem a konkrétním fyzickým počínáním odpovídá odstupu mezi loutkohercem a loutkou. (…)
Inscenace teprve třiadvacetileté Petry Tejnorové často odkazuje na rituály prehistorické řeči těla a experimenty současného psychodramatu, připomínky prastaré kultovní hry s loutkou a současného přetváření tradic loutkového divadla. Artaudovo učení je pro ni výsledkem kontinuální minulosti stejně tak, jako Senecovy krvavé tragedie. S přihlédnutím k tomu všemu nám dokáže, při plném vědomí své odpovědnosti, předložit tuto tragédii, jejíž diváci nejsou poznamenáni zkušenostmi těchto dávných časů.


Loutkář 1/2008 (1. 3. 2008)
článek: Géza Balogh: Titus Andronicus
(výběr z citací rozsáhlé analýzy)



BRUTÁLNĚ SMYSLNÝ LET MOUCHY
Na repertoáru studentského divadla Disk se v listopadu objevila krvavá lázeň Williama Shakespeara Titus Andronicus_Let mouchy. Snad první Shakespearovu tragédii, se kterou si mnozí jeho vykladači nevědí rady, pojali studenti čtvrtého ročníku katedry alternativního a loutkového divadla opravdu svérázně. Inscenace tepe smyslností mladých těl a bezkrevnou brutalitou Shakespearových postav. Nejbližší představení jsou beznadějně vyprodaná. Nejbližší volné reprízy 7.12. a 17. 12.

Sled celé řady násilností, mezi kterými nechybí rvačky, popravy, vraždy, znásilnění, řezání končetin, vyříznutí jazyka, ale i kanibalismus, upravili Matěj Samec a Petra Tejnorová do podoby, která touhu po moci, chápanou dramatikem jako základní motiv lidského jednání, významně akcentuje skrze tělesnost.

Nacházíme se v Římě, jehož sláva zanedlouho zřejmě pomalu ztratí svůj lesk. Císařský trůn je prázdný a synové mrtvého panovníka vedou veřejnou při o své právo na následnictví. Z úspěšné válečné výpravy se vrací vojevůdce Titus Andronicus a vede sebou nebývale šťavnatou kořist. Gótskou královnu Tamoru, jejího černého otroka Arona a tři královniny syny.

Římané mají Góty za barbary, sami však svou pohanskou povahu jen potvrdí krvavou obětí jednoho z Tamořiných synů. Ani Tamořiny prosby Tita neobměkčí. Proto, když se posléze stává manželkou následníka trůnu Saturnina, nikoho nenechá na pochybách, že se Titově rodině zle pomstí. Shakespeare roztáčí obří kolo msty a lstivých úskoků, které ke konci hry ztenčí původní osazenstvo nejméně na polovinu.

Hrůznosti, kterých se na sobě navzájem jednotlivé postavy, pro které bude divák jen těžko hledat jakékoli pochopení, dopouští, nejsou naštěstí zobrazeny nijak naturalisticky. Nejen proto, že by toho bylo najednou přece jen trochu moc. Množstvím důmyslných metaforických obrazů inscenace získává na magické přitažlivosti a nutno dodat, že k tomu hodně přispívá i pevnost a pružnost těl mladých herců a hereček.

Neosobnost, do které se díky důrazu na fyzické herectví, divák noří, je pohlcující a vyjadřuje bezůtěšnost mezilidských vztahů této tragédie leckdy přesvědčivěji, než poetické monology, které jsou seškrtané na minimum. Zajímavou složkou inscenace je i hudební doprovod vokálně instrumentálního souboru Doubravánek pod vedením Marka Doubravy. Skvěle se doplňuje s jednotlivými obrazy na jevišti a umocňuje jejich působivost.

Damácký Titus Andronicus možná nepotěší milovníky klasického zpracování, ale rozhodně se nejedná o žádnou nesrozumitelnou „alternativu“. Výtvarná stylizace inscenace má pevnou formu, kterou uzavírá několik opakujících se motivů jako např. použití bílého pudru pro naznačení všech násilných scén. Divák se v ději nijak neztrácí a interpretace mladých tvůrců tak nejen bez problému obstojí, ale přináší i nový pohled a rytmus do opomíjené tragédie.

4. 11. 2007 - kat, pragueout.cz

 

fotogalerie (klikněte na fotografii pro její zvětšení)

foto: Eva Vopátková