ERICH FROMM: ILUZE INDIVIDUALITY (STRACH ZE SVOBODY)

 I když vnitřní i vnější hrozbu fašismu musíme brát vážně, bylo by větším omylem a vážnější hrozbou, kdybychom neviděli, že ve své vlastní společnosti stojíme tváří v tvář jevům, které jsou živnou půdou pro vznik fašismu kdekoli – tváří v tvář bezvýznamnosti a bezmocnosti jedince.

Toto zjištění je výzvou pro tvrzení, že osvobozením individua od všech vnějších nátlaků dosáhla moderní demokracie opravdového individualismu. (…) Právo vyjadřovat své myšlenky má však význam jen tehdy, jsme-li schopni vlastní myšlenky vůbec mít: Osvobození od vnější autority je trvalým ziskem jen tehdy, jsou-li vnitřní psychologické podmínky takové, že jsme schopni svou vlastní individualitu udržet. Dosáhli jsme tohoto cíle nebo jsme se mu aspoň přiblížili? (…)

Je důležité zvážit, do jaké míry naše kultura pěstuje tento sklon ke konformitě, i když zde máme místo jen pro několik výrazných příkladů. Potlačení spontánních citů, a tím i vývoje skutečné individuality začíná velmi brzy, vlastně už v samém počátku trénování dítěte. Tím není řečeno, že výchova musí vést nevyhnutelně k potlačování spontánnosti, je-li skutečným cílem výchovy posilovat vnitřní nezávislost a individualitu dítěte, jeho růst a integritu. (…) V naší kultuře však výchova vede příliš často k eliminaci spontánnosti a k nahrazování původních psychických aktů zvnějšku vloženými city, myšlenkami a přáními. (…)

Zvolme si třeba příklad raného potlačování pocitů nepřátelství a odporu. Většina dětí projevuje určitou míru nepřátelství a vzpurnosti jako výsledek konfliktů s okolním světem, který má snahu blokovat jejich rozpínavost a jemuž musí – jako ti slabší – zpravidla ustoupit. Jedním z podstatných cílů výchovného procesu je tyto nepřátelské reakce odstranit.

Metody jsou různé, mění se od výhrůžek k trestům, jež dítěti nahánějí strach, k metodám podplácení a "vysvětlování", které dítě matou a způsobují že se svého nepřátelství vzdá. Dítě pak přestane dávat najevo své city, případně přestane pravé pocity mít. Navíc se mu vštěpuje, aby potlačovalo vnímání nepřátelství a neupřímnosti u druhých; někdy to není lehké, protože děti mají schopnost zpozorovat u druhých lidí záporné vlastnosti a nedat se prostě klamat jejich slovy, jak tomu bývá u dospělých. (…) Této reakce se brzy zbaví; dítěti netrvá dlouho, aby dosáhlo "zralosti" průměrného dospělého člověka a ztratilo smysl pro rozlišování slušných lidí a lotrů, pokud se takový lotr nedopustí něčeho bijícího do očí.

Na druhé straně se v rámci výchovného procesu dítě brzy učí mít city, které vůbec nejsou "jeho"; zvláště se učí, aby mělo rádo lidi, aby k nim bylo nekriticky přátelské a aby se na ně usmívalo. Co nestihne výchova, dožene obyčejně společenský tlak v pozdějším životě. Jestliže se neusmíváš, nejsi v očích jiných "milou osobností" – a ty potřebuješ být milou osobností, chceš-li prodat své služby, ať už jsi servírka, obchodní cestující, nebo lékař. (…) Přátelskost, veselost a vše, co ještě může vyjádřit úsměv, se stává automatickou reakcí, kterou člověk zapíná a vypíná jako elektrický přístroj. (…)

Není to jen nepřátelství, jež se přímo potlačuje, a přátelskost, která je ubíjena přetvářkou. I celá řada dalších spontánních citů je potlačována a nahrazována city předstíranými. (…) Naše společnost se všeobecně citům brání. Zatímco není pochyby, že každé tvůrčí myšlení – tak jako každá jiná tvůrčí činnost – je nerozlučně spjato s citem, stalo se ideálem myslet a žít bez citů.

Být "citový" se stalo synonymem nezdravosti či nevyrovnanosti. Přijetím tohoto měřítka se jedinec oslabuje, jeho myšlení je ochuzené a zploštělé. Na druhé straně však, protože city nelze úplně vyhladit, musí existovat úplně odděleně od rozumové stránky osobnosti; důsledkem toho je ona laciná a neupřímná sentimentalita, kterou krmí filmy a populární písně mi citově vyhladovělých zákazníků. (…)

Stejně jako city a emoce se překrucuje i původní myšlení. Od počátku od něj odrazuje výchova a do hlav lidí jsou nasazovány připravené myšlenky. Jak se to provádí s dětmi, vidíme kolem sebe. Jsou plny zvědavosti na všechno, co se týká světa. Chtějí znát pravdu, protože to je nejjistější cesta, jak se orientovat v cizím a mocném světě. Místo toho nejsou brány vážně a nezáleží na tom, má-li tento postoj formu otevřeného pohrdání nebo jemné povýšenosti, která se projevuje obvykle vůči všem, kdo jsou bezmocní.

I když toto jednání samo o sobě značně bere odvahu nezávisle myslet, existuje i horší handicap: neupřímnost – často nezamýšlená –, typická pro chování průměrného dospělého vůči dítěti. Takto neupřímnost spočívá částečně ve smyšleném obraze světa, jak se dítěti podává. (…) Vedle všeobecně klamných představ o světě existuje řada konkrétních lží, jejichž úkolem je zatajit určité skutečnosti, protože dospělí z různých osobních důvodů nechtějí, aby o nich děti věděly. Po špatné náladě, která je racionalizována jako oprávněná nespokojenost s chováním dítěte, utajovaných sexuálních vztazích rodičů či jejich sporech dítěti "nic není" a jeho dotazy se setkávají s nepřátelským nebo zdvořilým odmítáním.

Takto připravené dítě přichází na základní a později střední školu. Zde se chceme krátce zmínit o některých dnešních výchovných metodách, které pokračují v oslabování odvahy k vlastnímu myšlení. Jednou z nich je kladení důrazu na znalost faktů, nebo lépe řečeno informací. Převažuje dojemná pověra, že se znalostí stále většího množství faktů dosáhne poznání reality. Do hlav studentů se vtloukají stovky nesouvislých faktů. Je jisté, že myšlení bez znalosti faktů zůstává prázdné a neskutečné, ale pouhé "informace" mohou být pro myšlení právě tak překážkou jako jejich nedostatek.

Jiným způsobem odrazování od původního myšlení je relativní pojímání pravdy. Jestliže někdo mluví o tom, že chce odhalit pravdu, "progresivní" myslitelé našeho věku ho považují za zpátečníka. Pravda se prohlašuje za naprosto subjektivní záležitost, téměř za věc vkusu. Vědecké úsilí musí být odděleno od subjektivních faktorů a na vědecký cíl se pohlíží jako na svět bez zájmu a vášně. Vědec musí přistupovat k faktům se sterilizovanýma rukama, jako chirurg přistupuje ke svému pacientovi. Výsledkem toho je, že myšlení ztrácí svůj podstatný podnět – přání a zájmy myslícího člověka; místo toho se člověk stává strojem na registraci "faktů". (…)

K těmto faktorům patří ještě další, které matou poslední zbytky schopnosti průměrného člověka samostatně myslet. (…) Jedním druhem kouřové clony je tvrzení, že problémy jsou pro chápání průměrného člověka příliš složité. Právě naopak se však zdá, že mnohý ze základních problémů osobního a společenského života je velmi jednoduchý, tak jednoduchý, že od každého by se mělo očekávat jeho pochopení.

Pokud se lidem předkládají jako tak komplikované, že jim může rozumět jen "odborník", a to každý jen ze svého vlastního omezeného oboru, ve skutečnosti to vede – často záměrně – k odrazování lidí od důvěry ve svou vlastní schopnost přemýšlet o tom, na čem skutečně záleží. Člověk má pocit, že bezmocně uvázl v chaotické spoustě údajů a s dojemnou trpělivostí čeká, až odborník objeví, co se má dělat a jakým směrem se dát.

Důsledek tohoto druhu ovlivňování je dvojí: Vyvolává skeptický a cynický postoj ke všemu, co se říká nebo tiskne, zatímco na druhé straně vede až k dětinské důvěře ve vše, o čem mluví nějaký člověk v pozici autority. Tato kombinace cynismu a naivity je pro moderního člověka velmi typická. Podstatným výsledkem je, že ho to odrazuje, aby dal na vlastní myšlení a rozhodování. (…)

Rozhlas, film a tisk mají na této devastaci svůj díl. Zpráva o bombardování města a stovkách mrtvých lidí je bezostyšně přerušena nebo následována reklamou na mýdlo či víno. Týž hlasatel stejným sugestivním, zdvořilým a autoritativním tónem, kterého právě použil, aby vyvolal silný dojem z vážné politické situace, vnucuje nyní posluchačstvu přednosti zvláštní značky mýdla, jehož výrobce si platí rozhlasovou reklamu. Filmové aktuality ukazují torpédování lodi a po nich následuje módní přehlídka. (…) Proto jsme přestali mít ke všemu, co slyšíme, opravdový vztah. Už přestáváme být vzrušení, naše city a náš kritický úsudek byly utlumeny a i náš postoj k tomu, oč ve světě jde, zploštěl a znetečněl.

Ve jménu "svobody" ztrácí život každou strukturu; je složen z mnoha malých kousků, oddělených jeden od druhého a postrádajících jako celek vůbec nějaký smysl. Jedinec je zanechán osamělý s těmito kousky jako dítě při hře s kostkami; ovšem s tím rozdílem, že dítě ví, co je dům, a proto může poznat v malých kostkách části domu, zatímco dospělý nechápe význam "celku", jehož kousky se dostaly do jeho rukou. (…)

Co bylo řečeno o nedostatku původnosti cítění a myšlení, platí i o chtění. Vydáváme veškerou energii na to, abychom dosáhli toho, co chceme, a většina lidí se neptá na předpoklad této aktivity: vědět, co vlastně opravdu chtějí. Nezamýšlejí se nad cílem, o který usilují, ale ani nad tím, co by sami skutečně chtěli. Ve škole chtějí mít dobré známky, jako dospělí chtějí vydělávat více peněz, mít vyšší postavení, koupit si lepší vůz, cestovat atd. Když se však zamyslí, mohlo by je napadnout: "Když dostanu to nové zaměstnání, když si opatřím ten lepší vůz, když budu moci podniknout tu cestu – k čemu to všechno je? Nehoním se za nějakým cílem, o němž si myslím, že mě učiní šťastným, aby mně pak vyklouzl z rukou dříve, než ho dosáhnu?"

Když takové otázky vyvstanou, jsou tísnivé, neboť zpochybňují všechno, na čem dotyčný staví svou veškerou aktivitu, svou představu o tom, co chce. Lidé se proto snaží takové myšlenky zahnat. Cítí, že by se museli těmito otázkami trápit, protože jsou únavné a skličující – a pokračují dál, aby dosáhli těch cílů, jež považují za vlastní.

Všechno to ovšem odkazuje na tušení následující pravdy: Moderní člověk žije v iluzi, že ví, co chce, zatímco ve skutečnosti chce to, co se od něj očekává. Aby to nahlédl, je nutné si uvědomit, že vědět, co vlastně chce, není tak lehké, jak si většina lidí myslí, ale že jde o jeden z největších problémů, jaké musí člověk řešit. Je to úkol, jemuž se snažíme křečovitě vyhnout tím, že přijmeme za své hotové cíle, jako by byly naše vlastní. (…)

Skutečnost, že je zvlášť těžké poznat, do jaké míry nejsou naše přání stejně jako naše myšlenky a city skutečně naše, ale jsou do nás vložené zvenčí, úzce souvisí s problémem autority a svobody. (…) I když jsme se osvobodili od starších, otevřených forem autority, nevidíme, že jsme se stali kořistí autority nového druhu. Stali jsme se automaty, které žijí v iluzi, že jsou jedinci s vlastní vůlí.

Tato iluze pomáhá člověku neuvědomovat si vlastní nejistotu, tím se však také celá pomoc, kterou tato iluze může dát, vyčerpává. V podstatě je jedinec tak oslaben, že má pocit bezmocnosti a krajní nejistoty. Žije ve světě, k němuž ztratil původní vztah a v němž se každý a všechno stali prostředkem k něčemu jinému, kde se stal částí stroje, který postavily jeho ruce, Myslí, cítí a chce, co od něho očekávají jiní; v tomto procesu ztrácí sám sebe. (…)

Ztráta sebe samého posílila potřebu se přizpůsobit, a proto končí hlubokou pochybností o vlastní identitě. Když nejsem nic než to, co ode mě očekávají jiní, kým pak jsem? (…) Tento pocit moderního člověka vyjádřil ve svých hrách Pirandello. Začíná otázkou: Kdo jsem já? Jaký jiný důkaz mám pro svou vlastní identitu než trvání svého tělesného já? Nemám žádnou identitu, neexistuje žádné já než to, které je odrazem toho, co ode mne očekávají druzí: Jsem takový, "jakým si mě přejete mít". (…)

Když se přizpůsobíme očekávání jiných tím, že se od nich nelišíme, utišíme pochybnosti o své vlastní totožnosti a získáme tím určitou jistotu. Když se však člověk vzdá své spontánnosti a individuality, vede to k zmaření života. Psychologicky se stává automatem, a přestože je biologicky živý, je citově i duševně mrtev. Ačkoli prochází změnami života, život mu uniká mezi prsty jako písek. Za fasádou spokojenosti a optimismu je moderní člověk hluboce nešťastný a ve skutečnosti je na pokraji zoufalství. Zoufale se drží domnělé individuality; chce být "odlišný" a nelze mu něco doporučit lépe, než řekne-li se o tom, že "je to jiné".

Jsme informováni o jméně železničního úředníka, od něhož si kupujeme jízdenky; kabelky, hrací karty, přenosné radiopřijímače jsou "personifikovány" tím, že se na ně dávají iniciály vlastníků. Všechno to ukazuje hlad po "odlišnosti", jsou to však většinou poslední zbytky individuality, které ještě zůstaly. Moderní člověk hladoví po životě. Protože je však automatem, nemůže prožívat život spontánně a sahá po různých náhražkách vzrušení a napětí: po alkoholu, sportu, prožívání vzrušení s fiktivní postavou na filmovém plátně.

Jaký význam pro moderního člověka pak má svoboda? Člověk se osvobodil se od vnějších pout, která mu bránila, aby jednal a myslel tak, jak to považuje za správné. Jednal by svobodně podle vlastní vůle, kdyby věděl, co má vlastně chtít, myslet a cítit. On to však neví. Přizpůsobil se anonymním autoritám a přijal za své já, které není jeho. Čím déle tak činí, tím silněji pociťuje svou bezmocnost a tím více se musí přizpůsobovat. (…)

Při povrchním pohledu se zdá, že si lidé počínají docela dobře v ekonomice a společenském životě, bylo by však nebezpečné přehlížet za uspokojivým vnějším povrchem hluboké neštěstí. (…) Když se staráme jen o ekonomické potřeby "normálního" člověka a jsme slepí k nevědomému utrpení průměrné automatizované osoby, pak se nám nepodaří vidět nebezpečí, jež ohrožuje naši kulturu v samé lidské podstatě: připravenost akceptovat každou ideologii a každého vůdce, jen když slíbí vzrušení a nabídne politickou strukturu a symboly, které dají životu jedince údajný význam a řád. Zoufalství lidského automatu je živnou půdou pro politické cíle fašismu.

(Přeložila Vlastislava Žihlová)