ERICH FROMM: KONFORMITA AUTOMATŮ (STRACH ZE SVOBODY)

Jedinec překonává pocit bezvýznamnosti vzhledem k nepřekonatelné moci vnějšího světa tím, že se vzdá své individuální integrity. (…) Tento zvláštní mechanismus je řešením, jež vyhledává většina normálních lidí v moderní společnosti. Abychom to vyjádřili stručně: Jedinec přestane být sám sebou, vnitřně si osvojí model nabízejí kulturní vzory, a proto se stane přesně takovým, jako jsou ostatní a jak to od něho očekávají.

Rozpor mezi já a světem zmizí a s ním vědomý strach z osamělosti a bezmocnosti.  Člověk, který se vzdá své individuality a stává se automatem totožným s miliony jiných automatů kolem něho, se nemusí cítit osaměle, natož pociťovat něco jako úzkost. Cena, kterou za to platí, je však vysoká, je to ztráta vlastního já.

Předpoklad, že "normální" cestou k překonání osamělosti je stát se automatem, odporuje jedné z nejrozšířenějších myšlenek týkajících se člověka v naší kultuře. Většina z nás se domnívá, že jsou jedinci, jimž je ponecháno na vůli, aby mysleli, cítili, jednali, jak se jim zlíbí. (…) I když jsou však mezi námi ryzí jedinci, je tato víra ve většině případů iluzí a nebezpečím tou měrou, jakou blokuje odstranění podmínek, které jsou zodpovědné za daný stav věcí. (…)

Když řekneme "myslím", zdá se to jako jasná a jednoznačná výpověď. Otázkou je, zda ten, kdo myslí, jsem, nebo nejsem já. (…) Tento jev můžeme pozorovat, studujeme-li mínění lidí o určitých věcech, například o politice. Ptejte se průměrného čtenáře novin, co si myslí o určité politické otázce. Podá vám jako "svůj" víceméně přesný souhrn toho, co četl, a dokonce – a to je podstatná věc – je přesvědčen, že to, co říká, je výsledek jeho vlastního myšlení. Žije-li v malém společenství, kde politická mínění přecházejí z otce na syna, je "jeho vlastní" přesvědčení ovládáno autoritou přísného otce daleko více, než by tomu byť jen na okamžik uvěřil. Názor jiného čtenáře může vycházet z momentálních rozpaků a úzkosti, že by byl považován za neinformovaného, a proto se jeho myšlení jen tváří, že jím je, aniž by bylo výsledkem přirozené kombinace jeho zkušenosti, přání a vědění. Týž jev nacházíme i u estetických úsudků.

Průměrný člověk, který jde do galerie a dívá se na obraz slavného malíře, řekněme Rembrandta, usoudí, že je to překrásný a působivý obraz. Rozebereme-li tento úsudek, zjistíme, že obraz v něm nevyvolal žádnou zvláštní odezvu, ale říká to, protože ví, že se od něj očekává názor, že obraz je krásný. (…). Když se mnozí lidé dívají na slavnou krajinu, stává se často, že ve skutečnosti vnímají jen její "reprodukci", kterou viděli mnohokrát, třeba na pohlednicích, zatímco jsou přesvědčeni, že vidí tuto krajinu, mají před očima její obraz. (…) Pro mnohé lidi je vlastní zážitek z divadelního představení nebo politického shromáždění, jehož se zúčastnili, skutečným zážitkem až poté, když o něm čtou v novinách.

Potlačení kritického myšlení začíná obvykle brzy. Například pětileté děvče může poznat neupřímnost své matky buď tím, že napadne, že matka mluví o lásce a přátelství, a přitom je ve skutečnosti chladná a sobecká, anebo zjevnějším postřehem, že matka má poměr s jiným mužem, a přitom stále zdůrazňuje svou vysokou morální úroveň. Dítě cítí rozpor. Protože je však závislé na matce, která žádnou kritiku nedovolí, a protože má, řekněme, slabého otce, na něhož se nemůže spolehnout, je dítě nuceno svůj kritický úsudek potlačit. Za velice krátkou dobu už vůbec nebude zaznamenávat matčinu neupřímnost nebo nevěru. Ztratí schopnost kriticky myslet, protože se mu zdá, že udržovat ji při životě by bylo beznadějné i nebezpečné. Z druhé strany působí na dítě názor, že by mělo věřit v upřímnost a slušnost matky a ve šťastné manželství rodičů, a brzy si tuto představu osvojí, jako by byla jeho vlastní.

Jde o problém, zda je úsudek výsledkem vlastního myšlení, tedy osobní aktivity; nejde o problém, zda je obsah myšlení správný, či nikoli. Pseudomyšlení může být také logické a mínění muže, který jen opakuje myšlenku a racionální. Jeho pseudocharakter vůbec nespočívá v nelogičnosti. Naopak můžeme vidět jeho racionalizace, jimiž se snaží vysvětlovat nějaké jednání nebo pocit racionálními a realistickými důvody, ačkoli jsou ve skutečnosti určovány faktory iracionálními a osobními. Racionalizace může být v rozporu s fakty nebo s pravidly logického myšlení, sama však bývá logická a racionální. Její iracionalita tkví v tom, že není skutečným motivem jednání, že jeho příčinu předstírá.

Iracionální racionalizaci vystihuje velmi dobře známý vtip: Nějaká žena si vypůjčila od sousedky skleněný džbán, rozbila ho, a když byla požádána o jeho vrácení, odpověděla: "Za prvé jsem vám ho už vrátila, za druhé jsem si ho od vás nikdy nevypůjčila a za třetí byl rozbitý, už když jste mi ho dala."

Příkladem "racionální" racionalizace je, když osoba A, která se nachází v ekonomické tísni, žádá svého příbuzného B, aby jí půjčil nějakou částku peněz. B odmítne a zdůvodní to tím, že by půjčením jen podporoval sklony A k nezodpovědnosti a spoléhání na podporu jiných. Takové zdůvodnění může dokonale souhlasit, a přesto se bude jednat o racionalizaci, protože B nechtěl A půjčit peníze v žádném případě, a i když sám věří, že byl motivován starostlivostí o dobro A, byl ve skutečnosti motivován svou vlastní lakotou.

Nemůžeme tedy poznat, zda máme co činit s racionalizací, pokud nepřihlédneme k psychologické motivaci právě probíhající v daném člověku. Rozhodujícím není, co kdo říká, ale jak to říká. Myšlenka, která je výsledkem aktivního myšlení, je vždy nová a původní; původní nikoli nezbytně v tom smyslu, že jiní takovou předtím neměli, vždycky však v tom smyslu, že osoba, která myslí, použila myšlení jako nástroj k odkrytí něčeho nového. Racionalizace v podstatě znamená, že člověku tato vlastnost odkrývání a odhalování chybí. Racionalizování není nástroj k pronikání do skutečnosti, ale pokus uvést do souladu vlastní přání s existující realitou. (…)

Většina lidí je přesvědčena, že pokud nejsou vnější silou zjevně donuceni něco dělat, jsou jejich rozhodnutí jen jejich vlastní, a chtějí-li něco, je to jen to, co chtějí. To je však jen jedna z velkých iluzí, které o sobě máme. Velký počet našich rozhodnutí je nám ve skutečnosti vsugerován zvenčí; nám se jen podařilo přesvědčit sebe samé, že jsme se tak rozhodli my sami, ačkoli jsme se přizpůsobili očekáváním jiných, hnáni úzkostí z izolace i přímějšími hrozbami týkajícími se našeho života, svobody a pohodlí.

Když se zeptáme dětí, zda chtějí každý den chodit do školy, je jejich odpověď "Ovšem, chci" pravdivá? V mnoha případech určité ne. (…) Cítí, že se od něj očekává odpověď, že chce každý den chodit do školy, a tento tlak je dost silný, aby potlačil pocit, že do školy tak často chodí jen proto, že musí. Dítě by možná mělo šťastnější pocit, kdyby si uvědomilo, že někdy do školy jít chce, ale někdy tam jde, protože musí. Avšak tlak smyslu pro povinnost je dost velký na to, aby mu dal pocit, že chce to, co se od něj očekává, aby chtělo.

Všeobecně se předpokládá, že většina lidí uzavírá manželství dobrovolně. (…) Existuje však také nemálo případů, v nichž je člověk vědomě přesvědčen, že chce uzavřít manželství s určitou osobou, protože se právě ocitl v řadě událostí, které ho vedou k manželství, a zdá se, že blokují jakýkoli únik. Po všechny měsíce před manželstvím je pevně přesvědčen, že chce uzavřít sňatek, a prvním, i když poněkud opožděným náznakem toho, že tomu tak asi není, je fakt, že v den své svatby propadne panice a pocítí popud utéct pryč. Je-li "rozumný", trvá tento pocit jen několik minut, a on na otázku, zda si bere svůj protějšek, s neotřesitelným přesvědčením odpoví, že ano.

Lidem se zdá, že sami rozhodují a sami něco chtějí, ale ve skutečnosti podléhají vnitřnímu nebo vnějšímu tlaku, že musí chtít to, co potom také udělají. Když pozorujeme, jak se lidé rozhodují, jsme vlastně ohromeni, jakou měrou jsou mylně přesvědčeni, že to, co učinili, se stalo na základě jejich rozhodnutí, třebaže se jen podřídili konvenci, povinnosti anebo zcela jednoduše nátlaku. Téměř se zdá, že vlastní rozhodnutí je ve společnosti, která činí rozhodnutí podle jedinců disponujících úhelným kamenem, poměrně řídkým jevem. (…)

Ztráta vlastního já a jeho náhražka prostřednictvím pseudojá ponechávají jedince v napjatém stavu nejistoty. (…) Aby přemohl paniku, která vzniká z této ztráty, je donucen se přizpůsobovat a hledat svou totožnost v ustavičném přitakávání a souhlasu ze strany jiných lidí. Protože sám neví, kdo je, budou to snad vědět druzí – bude-li se chovat podle jejich očekávání; vědí-li to oni, pak to bude vědět i on, jen když jim v tom uvěří.

Automatizací jedince v moderní společnosti vzrostla bezmocnost a nejistota průměrného člověka. Je proto připraven podrobit se novým autoritám, jež mu nabídnou jistotu a zmírní jeho pochybnosti. (…) Pro jádro nacistického hnutí – maloměšťáckou třídu – byl autoritářský mechanismus zvlášť charakteristický.

(Přeložila Vlastislava Žihlová)