Franz Kafka: Dopis otci

Želízy, listopad 1919

Nejmilejší tatínku,

jednou, bylo to nedávno, ses mě zeptal, proč tvrdím, že z Tebe mám strach. Nevěděl jsem, jako obyčejně, co Ti mám odpovědět, a to zčásti právě kvůli strachu, který z Tebe mám, a zčásti proto, že bych byl musel, abych tento strach odůvodnil, uvést příliš mnoho okolností a nemohl tedy v ústním projevu zachovat byť i jen jakous takous soudržnost. A jestliže se Ti teď pokouším odpovědět písemně, bude to tak jako tak jen velmi neúplné, protože i při psaní mě ve vztahu k Tobě obtěžují strach a jeho důsledky a protože sám rozsah tématu daleko přesahuje mou paměť a oné chápání.

Tobě celá ta věc vždycky připadala úplně jasná, přinejmenším ses tak o ní přede mnou a před mnoha jinými lidmi, jak se jen kdo nachomýtl, vyjadřoval. Představoval sis to asi takhle: celý život jsi těžce pracoval, všechno jsi obětoval pro své děti, především pro mne, mně v důsledku toho "pečení holubi lítali do huby", měl jsem naprostou svobodu učit se, co jsem chtěl, neměl jsem žádnou příčinu k starostem o obživ, neboli k starostem vůbec; nevyžadoval jsi za to žádnou vděčnost, vždyť znáš děti, víš, jak "dovedou být vděčné", ale přece jen jsi očekával aspoň náznak pozornosti, znamení, že se do Tebe dokážu vcítit; místo toho jsem se před Tebou odjakživa schovával, do svého pokoje, ke knihám, k pomateným přátelům, k výstředním myšlenkám; nikdy jsem s Tebou nepromluvil otevřené slovo, nepřišel jsem za Tebou do synagógy, nikdy jsem za Tebou nepřijel na návštěv do Františkových Lázní, ani jinak jsem neprojevoval smysl pro rodinný život, o obchod ani ostatní Tvé záležitosti jsem se nikdy nestaral, továrnu jsem Ti pověsil na krk a pak jsem Tě v tom nechal, Ottlu jsem podporoval v její umíněnosti, a ačkoliv pro Tebe nehnu prstem (ani lístek do divadla Ti nepřinesu), pro cizí lidi se můžu přetrhnout. Kdybys měl svůj úsudek o mně stručně shrnout, pak by se ukázalo, že mi sice nevyčítáš nic přímo neslušného nebo zlého (snad jen s výjimkou mého posledního úmyslu oženit se), ale to, že jsem chladný, jako cizí, nevděčný. A zazlíváš mi to tak, jako by to byla moje vina, jako bych mohl, řekněme otočením nějakého kormidla, dát tomu všemu jiný směr, zatímco Ty na tom nemáš viny ani za mák, leda snad tu, žes na mne byl příliš hodný.

Tenhle Tvůj obvyklý pohled na věc považuji za pravdivý jen potud, že, což je i můj názor, neneseš na našem vzájemném odcizení žádnou vinu. Ale stejně naprosto nevinný jsem i já. Kdyby se mi podařilo dovést Tě k tomu, abys to uznal, pak by to s sebou přineslo možnost – ne snad nového života, na to jsme oba příliš staří, ale přece jen určitého zklidnění, Tvé ustavičné výčitky by nepřestaly, ale přece jen by se zmírnily.

Je to zvláštní, ale máš jakési tušení o tom, co Ti chci říci. Tak například jsi mi přednedávnem řekl: "Měl jsem Tě vždycky rád, i když jsem se navenek k tobě nechoval tak, jak to dělávají jiní otcové, a to proto, že se neumím tak jako jiní přetvařovat." Nikdy jsem, tatínku, nepochyboval, že to se mnou celkově myslíš dobře, ale Tvůj výrok považuji za nesprávný. Neumíš se přetvařovat, to je pravda, ale tvrdit z tohoto důvodu, že ostatní otcové se přetvařují, je bud' holá, dále neoddiskutovatelná svévole, nebo ovšem – a tak tomu podle mého názoru ve skutečnosti je – zastřené vyjádření faktu, že mezi námi není něco v pořádku a že Ty jsi to, ale bez viny, spoluzpůsobil. Jestliže máš na mysli skutečně tohle, pak jsme zajedno.

[…]

Ze svých prvních let si bezprostředně vzpomínám jen na jednu příhodu, možná že si na ni vzpomeneš i Ty. Jednou v noci jsem neustále fňukal, že chci vodu, jistě ne proto, že bych měl žízeň, nýbrž pravděpodobně jednak proto, abych zlobil, a jednak proto, abych se nějak zabavil. Když se několik pádných hrozeb minulo s účinkem, vzal jsi mě z postele, odnesl na pavlač a nechal mě tam chvilku v košili stát za zavřenými dveřmi. Nechci říci, že to bylo nesprávné, snad tehdy skutečně nebylo jinak možné zajistit noční klid, chci tím však charakterizovat Tvé výchovné metody a jejich působení na mne. Byl jsem tehdy v noci asi už poslušný, ale vnitřně mi to uškodilo. Věrný své přirozenosti nedokázal jsem nikdy uvést do správného vztahu samozřejmost bezdůvodného prošení o vodu, samozřejmost, o níž jsem byl přesvědčen, a výjimečnou hrůzu vynesení ven. Ještě po letech jsem trpěl mučivou představou, že skoro bezdůvodně přijde obří muž, můj otec, poslední instance, a odnese mě z postele na pavlač a že jsem tedy pro něj takové nic.

To byl tehdy jen malý začátek, ale tenhle pocit vlastní nicotnosti, který mě často ovládá (z jiného hlediska ostatně též pocit ušlechtilý a plodný), je z velké části způsoben Tvým vlivem. Byl bych potřeboval trochu povzbuzení, trochu přátelství, trochu volného prostoru na své cestě, místo toho jsi mi ji zatarasil, samozřejmě s dobrým úmyslem, totiž nutil jsi mě, abych šel jinudy. K tomu jsem se však nehodil. Povzbuzoval jsi mě například, když jsem správně salutoval a pochodoval, ale já nebyl budoucí voják, nebo jsi mě povzbuzoval, když jsem dokázal vydatně jist a dokonce k tomu pít pivo, nebo když jsem svedl zazpívat po Tobě písničky, kterým jsem nerozuměl, nebo papouškoval Tvé oblíbené průpovídky; ale nic z toho nepatřilo k mé budoucnosti.

[…]

Skličovala mě už jen Tvá holá tělesnost. Vzpomínám si například, jak jsme se spolu občas svlékali v kabině. Já, hubený, slabý, tenký, Ty, silný, velký, rozložitý. Už v kabině jsem si připadal žalostně, a to nejen před Tebou, ale před celým světem, protože Ty jsi pro mne byl mírou všech věcí. Když jsme ale potom vyšli z kabiny mezi lidi, já, kostřička držící se Tě za ruku, našlapující nejistě bosýma nohama na prknech, bojící se vody, neschopná napodobit plavecké pohyby, které jsi mi s dobrým úmyslem, ale ve skutečnosti k mému hlubokému zahanbení neustále předváděl, tu jsem byl velice zoufalý a všechny mé špatné zkušenosti ve všech oblastech se v takových chvílích dostávaly do velkolepé shody. Ještě tak nejlíp mi bylo, když ses občas vysvlékl jako první a já mohl zůstat sám v kabině a tak dlouho oddalovat hanbu vystoupení na veřejnost, dokud ses nakonec nepřišel podívat a nevyhnal mě z kabiny ven. Byl jsem Ti vděčný, že jsi, jak se mi zdálo, nezpozoroval, v jakých jsem nesnázích, a také jsem byl hrdý na tělo svého otce. Ostatně tenhle rozdíl mezi námi přetrvává v nezměněné podobě až dodneška.

[…]

Nemožnost klidného vztahu mezi námi vyústila v další, vlastně velice přirozený důsledek: odnaučil jsem se mluvit. I beztak by se ze mne asi nestal velký řečník, ale obyčejnou plynulou lidskou mluvu bych přece jen zvládl. Tys mi však už na začátku zakázal mluvit, odjakživa mě doprovází Tvá zdvižená ruka spojená s výhrůžkou: "Mlč a neodmlouvej!" Uchyloval jsem se před Tebou jakmile jde o něco, co se Tě týká, jsi výborný řečník – k váhavému, zajíkavému způsobu řečí, i to Ti bylo příliš, nakonec jsem úplně zmlkl, nejdřív možná ze vzdoru, později proto, že jsem před Tebou nedokázal ani myslet, ani mluvit. A protože jsi byl můj první vychovatel, ovlivnilo to pak veškerý můj život. Je to vůbec zvláštní omyl, jestliže si myslíš, že jsem se Ti nikdy nechtěl podrobit. "Pořád a ve všem proti" skutečně není ve vztahu k Tobě má životní zásada, i když si to myslíš a vyčítáš mi to. Naopak: kdybych Tě poslouchal míň, byl bys se mnou určitě mnohem spokojenější. Mnohem spíš by se dalo říci, že jsi se svými výchovnými opatřeními strefil do černého; ničemu, co jsi na mne nastražil, jsem neuhnul; to, co jsem (odhlédneme-li samozřejmě od základních předpokladů a od toho, jak na mne působil život), je výsledek Tvé výchovy a mé poslušnosti. Že Tě ten výsledek přesto mučí, že se ho dokonce jako výsledek své výchovy podvědomě zdráháš uznat, to je tím, že Tvá ruka a můj materiál si byly navzájem tak strašně cizí.

[…]

Franz

Tento dopis nebyl nikdy odeslán ani doručen.

 Přeložil Vojtěch Saudek.