GOTTFRIED KELLER: LIDÉ SELDWYLŠTÍ

ÚVOD K PRVNÍ ČÁSTI

Seldwyla znamená v starším jazyce místo plné slunečního jasu: a takové je také vskutku městečko tohoto jména kdesi ve Švýcařích. Tkví stále ještě v týchž hradbách a věžích, jako přede třemi styl lety, a je tudíž stále týmž hnízdem. (…)

Je odvěký znak a podivný osud této Seldwyly, že obec je bohatá a občanstvo chudé, a to takovou měrou, že živá duše v Seldwyle nic nemá a nikdo neví, čím jsou vlastně od staletí živi. A Seldwylané si žijí tuže dobře a zvesela, mají užívání světa za svůj národní um, a přicházejí-li někam, kde se vaří jiná kaše, kritizují nejprve, jak tam znají světa užívat, a shledávají po každé, že je v tomto řemesle řpec jen nikdo nepředčí.

Jádrem a slávou obyvatelstva jsou mladí lidé od dvacíti do nějakých pětatřicíti nebo šestatřicíti let. Oni jsou u vesla, oni udávají tón, oni dodávají Seldwyle lesku. Neboť v tomto věku hledí si své živnosti, svého řemesla, své výhody nebo zkrátka toho, čemu se vyučili, tj., pokud jim to jde, nechávají za sebe pracovat cizí lidi a užívají svého povolání k provozování znamenitých transakcí na dluh, které právě jsou základnou moci, slávy a blahobytnosti pánů seldwylských a kterých se účastňuje kdekdo s příkladným smyslem pro vzájemnost a kromobyčejným porozuměním.

Ale rozumějte dobře, to se týká jen vyvolené třídy, kterou v tomto městě je mládež. Neboť jakmile některý z nich dosáhne hranic svrchu uvedených nejlepších let, kdy mužové v jiných osadách zpravidla teprve přicházejí do rozumu a do sil, je v Seldwyle odbyt. Musí všeho zanechat, a je-li praobyčejným Seldwylanem, žije nadále v městečku jako naprosto vysílená existence, vyvržená z ráje úvěru.

Anebo, je-li v něm přece jen ještě nějaká jiskřička, odchází do cizích vojenských služeb a učí se tam vykonávat pro cizího tyrana, co neměl chuti učinit na svůj vlastní prospěch: sešněrovat se a držet se pěkně zpříma. Tito lidé se pak po nějakém roce vracívají domů jako zdatní válečníci a jsou nejlepšími cvičiteli švýcarského vojska, kteří dovedou dorost vycepovat jedna radost. (…)

Kdo však zůstane doma a zestárne v Seldwyle, ten se pak dodatečně učí práci, a to oné nimravé práci tisíce řemesel, kterým se vlastně nikdy nevyučil, jen aby nějak sehnal nejnutnější živobytí, a stárnoucí, zchudlí Seldwylané se svými ženami a dětmi jsou nejpilnějšími lidmi na světě, sotva zanechali řemesla, kterému jsou vyučeni. A je to dojemná podívaná, jak se ohánějí, aby si vydělali na kousek dobrého masa, jaké druhdy jídali napořád. (…)

Jsou celkem spokojení a veselí, a když nakrásně nějaký stín zakalí jejich dobrou pohodu, když na příklad na městečko příliš umíněně doléhá nedostatek peněz, tu si ukracují dlouhou chvíli a nabírají potěchy ze své veliké politické agilnosti, která je dalším základním rysem Seldwylanů.

Jsou totiž vášnivými straníky, oprávci ústavy a podavateli návrhů. A když si vymyslí nějaké hodně potrhlé hnutí, které skrze svého poslance přivádějí na přetřes ve Veliké radě, anebo když se v Seldwyle zdvíhá volání po změně ústavy, tu kdekdo po vší zemi ví, že tam této chvíle je nedostatek obíhajících peněz.

Při tom si libují v střídání názorů a zásad a jsou po každé už nazítří, sotva byla zvolena nová vláda, v nejpříkřejší opozici proti ní. Když to je vláda radikální, sešikují se ihned, vládě pro potvoru, kolem konzervativního pobožnůstkářského městského faráře, kterého si ještě včera dobírali, podvořují se mu, hrnou se s líčenou horlivostí k němu do kostela, pochvalují si jeho kázání a nabízejí kdekomu jeho tištěná rozjímáníčka a Zprávy basilejské misie, to se rozumí, aniž mu sami na ně přispějí haléřem.

Když je však u vesla vláda, která vypadá jen trochu konzervativně, ihned se seskupí kolem městského učitele, a farář nestačí platit sklenářovi za opravu vytlučených oken. Avšak skládá-li se vláda z liberálních právníků, kteří si potrpí na formu, a z opatrných peněžníků, rázem se hrnou k nejbližšímu socialistovi a zvolí ho, vládě pro potvoru, do Rady, za válečného pokřiku: Dost už politického formalismu, hmotné zájmy jsou to jediné, na čem lidu ještě může záležet!

Dnes chtějí vymoci veto a dokonce nejbezprostřednější samosprávu s permanentními sněmy, nač by arci Seldwylané měli nejvíce času, zítra opět se tváří, jako by byli přetíženi a beze zájmu na veřejných otázkách, a zůstavují starost o volby tuctu starých vysloužilců, kteří před třiceti lety udělali bankrot a od té doby se v tichosti rehabilitovali. (…)

Ale jakmile některé z jejich bouřlivých hnutí nabývá takových rozměrů, že skutečně ruší a zneklidňuje zemskou většinu, vláda jim pro uklidnění posílá na krk nějakou vyšetřovací komisi, která má upravit správu seldwylského obecního jmění: pak ihned mají plné ruce práce se sebou samými a nebezpečí je zažehnáno. (…)

Není divu, že v městě tak veselém a podivném není nedostatek všelijakých podivných historek a osudů, protože přece, jak známo, zahálka je čertova babička. Ale v této knížce nevypravuji o takových příbězích, jaké vyplývají z popsané povahy Seldwylanů, nýbrž o zvláštních příhodách, které se udály jaksi jen mezi jinými, jaksi výjimečně, a přece se opět mohly udát jen a jen v Seldwyle.

ÚVOD KE DRUHÉ ČÁSTI

Od té doby, co vyšla první půlka těchto povídek, hádá se asi sedm měst o to, které z nich je míněno Seldwylou; a protože ješitný člověk podle staré zkušenosti chce raději být považován za zlého, šťastného a zábavného než za hodného, ale nemotorného a sprostného, nabídlo každé z těchto měst autorovi čestné občanství, vysloví-li se pro ně.

Jelikož však už má svůj domov, jenž v ničem nezadává těmto ctižádostivým obcím, snažil jsem se je uchlácholiti předstíraje, že v každém městečku a v každém údolí švýcarském je nějaká ta věžička seldwylská a že toto místo tudíž není nic jiného než složenina z takových věžiček, jakési město pomyslné, vymalované na horské mlze, s níž táhne z kraje do kraje, ba snad i za hranice naší milé vlasti, za starou řeku Rýn.

Zatím co však některá z těchto měst umíněně trvají na svém a neustávají si zajišťovat svého Homéra ještě za jeho života, udál se se skutečnou Seldwylou takový obrat, že se její podstata, neproměnně přetrvavší tolik století, za necelých deset let zcela změnila a obrací v svůj pravý opak.

Nebo správněji, veřejný život se tak přetvořil, že zvláštním schopnostem a mazanostem bodrých Seldwylských skýtá skvělejší možnosti rozvoje, schůdnější cestu a vděčnější pole, na němž právě oni jsou mistry, čímž se z nich stávají podaření poklidní občané, jinak se nelišící od ostatních slušných lidí. (…) Každý seldwylský občan je nyní rozený agent nebo něco podobného, a jako takoví odcházejí do celého světa, tak jako engadinští cukráři, těšínští sádraři a savojští kominíci.

Místo dřívější tlusté tobolky s pomačkanými dluhopisy a nepatrnými směnkami mají nyní malilinké elegantní notýsky, do nichž stručně zaznamenávají příkazy v akciích, obligacích, bavlně nebo hedvábí. Jakmile někdo založí nějaký podnik, přitočí se také několik seldwylských poletujících kolem té věci jako vrabci a usilujících o její zvelebení. Podaří-li se při tom některému z nich urvat pro sebe nějaký zisk, uhne s ním okamžitě stranou, jako kapr s žížalou, a vesele se opět vynoří v jiném lovišti.

Jsou neustále v pohybu a znají se s celým světem. S nejváženějšími obchodníky hrají v karty a znamenitě znají mezi vynášením hbitě odpovědět na obchodní otázky nebo významně se odmlčet.

Při tom však se už stali suššími a skoupějšími na slovo; smějí se méně než dříve a nemají už téměř času, aby vymýšleli kousky a legrace.

Již se zde a onde nakupují malá jměníčka, která se arci při obchodních krizích třesou jako osyky nebo dokonce zase v tichosti rozcházejí jako nezákonné shromáždění, když přijde policie.

Ale místo dřívějších, plebejsky srdečných konkurzů a probendění, které urovnávali mezi sebou, mají nyní vznešená vyrovnání se zahraničními věřiteli a slušně posuzované rány osudu, které jakž takž vypadají jako něco solidního, jakož i sanace, a jen málokdy se stává, aby někdo zmizel v propadlišti.

Politiky zanechali téměř zcela, poněvadž se domnívají, že povždy přivozuje války; jako novopečení majetníci bojí se všeho válčení jako čert kříže, zatímco dříve za svými půllitry válčili s celou starou pentarchií najednou. Tak dospěli tito bývalí horliví politikáři tak daleko, že se věcech politických úzkostlivě vyhýbají každému soudu, aby oň proboha vědomě nebo nevědomky neopřeli žádný obchod, protože slepou důvěrou v náhodu mají za spolehlivější.

Ale právě tím vším se proměňuje povaha seldwylských; jak jsem řekl, vypadají už jako ostatní lidé. Nepřihází se s nimi už nic, co by stálo za zevrubné zaznamenání, a proto je na čase, abychom ještě trochu paběrkovali v jejich minulosti a v dobrých veselých časech města, kteréžto činnosti tyto povídky děkují za své bytí.

(Přeložil E. A. Saudek)