Ivan Zmatlík: Dílo Gerharta Hauptmanna

Gerhart Hauptmann, původním jménem Gerhard, se narodil 15. listopadu 1862 v městečku Obersalzbrunn v německém Dolním Slezsku v severním podhůří Krkonoš (dnes je obec součástí Polska a jmenuje se Szczawno-Zdrój). Jeho rodiště, kam se celý život rád vracel, bylo krajem podobného charakteru, jaký mělo podhůří Krkonoš na české straně. Byl to kraj chudobný, kde obživa byla obtížná a levnou pracovní sílu využívalo sklářství a tkalcovství. Kraj a těžký život obyvatel Hauptmann dobře znal a vracel se k němu i ve svém dramatickém a prozaickém díle.

Jeho rodiče, otec Robert Gerhard Hauptmann (1824–1898) a matka Marie Hauptmannová, rozená Straehlerová (1827–1906), provozovali v Hauptmannově rodné obci hotel. Gerhart měl tři starší sourozence: Georga (1853–1899), Johannu (1856–1943) a Carla (1858–1921).

Od roku 1868 navštěvoval Gerhart reálné gymnázium ve Vratislavi (Breslau). Život ve velkoměstě se Hauptmannovi příliš nelíbil. Bydlel s bratrem Carlem ve zchátralém školním penzionu, těžce snášel prušácký dril, který ve škole panoval, tvrdé zacházení učitelů s žáky a upřednostňování spolužáků s vyšším společenským postavením. Rád se proto vyhýbal vyučování, často na hodinách chyběl a díky svému nepříliš dobrému zdravotnímu stavu musel opakovat první ročník. Vstoupil do Ligy mládeže (Jünglingsbund), která chtěla prosazovat utopické plány, společenský řád, který chtěla nastolit pod heslem "návrat k přírodě, měl být protikladem vilémovské reality. Nová společnost měla být založena na svobodné lásce a kultuře nahoty.

Brzy se jeho hlavním zájmem stalo divadlo, které ve Vratislavi mohl často navštěvovat. Reálku jen s obtížemi ukončil maturitou v dubnu 1878 a rodiče ho poslali ke strýci Gustavovi Schubertovi, který měl statek v slezském Lohningu (dnes Łagiewniki Średzkie u Udaninu), kde se měl naučit práci v zemědělství. Práce na statku byla však pro něj příliš namáhává. Trpěl plicními neduhy, které ho provázely celý život, a tak po roce a půl strýce opustil a vrátil se do Vratislavi.

Toužil stát se sochařem. Při příjímacích zkouškách na Královskou školu umění a řemesel ve Vratislavi (Königlichen Kunst und Gewerbeschule in Breslau) se mu podařilo uspět až napodruhé a ke studiu nastoupil na podzim 1880. Hauptmann byl ze studií dočasně vyloučen kvůli "špatnému chování a nedostatečné pracovitosti", avšak brzy byl sice znovu přijat, ale v roce 1882 studia předčasně ukončil. Tehdy napsal kratší divadelní hru Liebesfrühling (Pramen lásky), kterou uvedl u příležitosti rozlučky se svobodou svého bratra Carla. Den nato se během Carlovy svatby seznámil se sestrou nevěsty Marií Thienemannovou a s ní se tajně zasnoubil. Jako dcera obchodníka byla na rozdíl od něj dobře zaopatřená. Ta od té doby Hauptmanna finančně podporovala. To mu umožnilo v zimním semestru 1882/83 začít studovat filozofii a literární historii na univerzitě v Jeně. Netrvalo to dlouho a opět studií zanechal.

Vydal se s bratrem Carlem na cestu do Itálie, kterou opět financovala Marie. Pokoušel se uplatnit v Římě jako sochař, ale neuspěl. Zklamaný Hauptmann se vrátil do Německa a začal studovat kresbu na Královské akademii v Drážďanech (Königlichen Akademie Dresden). Studia opět ukončil předčasně a nedokončil ani studia historie na univerzitě v Berlíně (Universität Berlin). Svůj zájem stále věnoval spíše divadlu.

Dne 5. května 1885 se Hauptmann oženil se svou snoubenkou Marií Thienemann von Hohenhaus. V červenci si společně s bratrem Carlem a jeho ženou Marthou jeli užít líbánky na Rujáně. Poprvé navštívili ostrov Hiddensee, který si Hauptmann velice oblíbil a rád se tam vracel.

Hauptmann měl stále problémy s plícemi, a tak se Hauptmannovi přestěhovali do obce Erkner u Berlína. Narodili se jim tady tři synové Ivo (1886–1973), Eckart (1887–1980) a Klaus (1889–1967). V roce 1889 se Hauptmann přestěhoval do Charlottenburgu u Berlína. Tam navázal kontakt s naturalistickou literární společností Durch, která svými požadavky překračovala i nároky zakladatele naturalismu Émila Zoly.

Od roku 1890 napsal Hauptmann dramata Slavnosti míru (Das Friedensfest, 1890) a Osamělí lidé (Einsame Menschen, 1891). Psal také komedie, např. Kolega Crampton (Kollege Crampton, 1891). K úspěchu hry Za svítání velmi pomohlo nestudování ve Freie Bühne (Volné jeviště, scéna založená v roce 1889). Po vzoru slavné pařížské scény Théâtre Libre (1187–1896) propagující naturalismus ji založil a vedl Otto Brahm. Stejně jako pařížská scéna Andrého Antoina (1858–1943), Freie Bühne přivedla na jeviště naturalistická dramata. Scéna neměla stálý soubor, uváděla svá představení pouze pro uzavřený okruh diváků a proto, podobně jako Théâtre Libre, nepodléhala cenzuře. Uváděla hry Ibsena, Strindberga, bratří Goncourtů, Émila Zoly, Tolstého a Anzengrubera. Prošlapala cestu k naturalistickým dramatům dalším německým divadlům, která navazovala na tvorbu "meiningenských herců", usilovala o moderní pojetí inscenování a vytvářela herecký styl, schopný ztvárňovat dramata realistickými prostředky. Šlo přede vším o scény Deutsches Theater, Berliner Theater a Lessing Theater, které na práci Freie Bühne navazovaly a uváděly další Hauptmannovy hry. Tato divadla získala své publikum také nastudováním her Ibsena, Schnitzlera a Sudermanna

Svým nejvýznamnějším dramatem Tkalci (Die Weber, 1891/92), o jehož realizaci uvažoval již během svého pobytu v Curychu, dosáhl Hauptmann světového věhlasu a také vrcholu své naturalistické tvůrčí fáze. Hra Tkalci vycházela z tkalcovských povstání z roku 1844. Hauptmann podnikl rozsáhlé badatelské cesty po Krkonoších. Na konci roku 1891 dílo dokončil, zpočátku ve slezském nářečí, v němž se nazývá De Waber. Verze Die Weber, již nikoliv v tomto nářečí, byla dokončena v březnu 1892. Pruská cenzura zakázala inscenaci ve Freie Bühne, protože se domnívala. že hra je výzvou k třídnímu boji.

Ve Vratislavi, kde byla uvedena v nářeční verzi, měli špatné zkušenosti s jejím mimořádně silným účinkem. Aby bylo možné inscenovat hru v Deutsches Theater, Hauptmann na radu svého právníka uvedl, že Tkalce nelze chápat jako pamflet sociálně demokratické strany, ale jako poetický apel na soucit majetných tříd s chudšími lidmi. Když byl v říjnu 1893 zrušen zákaz a představení se mohlo uskutečnit, sociálně demokratické kruhy byly hrou nadšeny, ale císař Vilém II. svou lóži v Deutsches Theater opustil. Drama Tkalci se stalo vrcholem naturalismu v německé dramatické tvorbě.

V "zlodějské komedii" Bobří kožich (Das Biberpelz, 1893) Hauptmann satiricky zobrazil německé měšťáctví, které oproti svému oficiálnímu postoji trestá dobro a ochraňuje zlo a pokračoval v naturalistickém pojetí dramatu. Hra se tehdy v premiéře nesetkala s větším úspěchem, i když později byla hrána velmi často a byla oceňována. Hauptmann v další dramatické tvorbě začal hledat nové cesty.

Podobně jako Ibsen, začal Hauptmann psát hry v jiném duchu. V roce 1893 uvedl v Paříži francouzskou premiéru dramatu Hanička (Hanneles Himmelfahrt, 1893), která je mystickým snem sirotka uštvaného vlastním otcem. V ní již hledá novou cestu pro svou dramatickou tvorbu, která nepostrádá prvky symbolismu a přiklání se k novoromantismu. Vyloženě pohádkovou látku pak zpracovává např. ve své hře Potopený zvon (Die Versunkene Glocke, 1896).

Ve svých nejlepších dílech vytvořených především před první světovou válkou ztvárňoval Hauptmann s velkým citem sociální problematiku své doby, leckdy v historických kulisách. V jeho dílech se mísí soucit s bídou a bojová kritika současné společnosti se zachycením prvků života do té doby často tabuizovaných (rozklad maloměšťáckých rodin, náboženské a sociální problémy, bídu proletariátu, prušáctví a byrokratismus). Jeho dramata i prózy se vyznačují dokonalým vystižením povah vystupujících postav v nejpodrobnějších odstínech. Roku 1912 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu "zejména za jeho bohatou, mnohostrannou, vynikající tvůrčí činnost v oblasti dramatického umění" (citace z odůvodnění Švédské akademie).

To už byl uznávaný jako jedinečný dramatik a měl za sebou další, často velmi úspěšné hry: Florian Geyer (1895), Potopený zvon (Die Versunkene Glocke, 1896), Elga (1896) Forman Henčl (Fuhrmann Henschel, 1899), Michael Kramer (1900), Schluck und Jau (1900), Červený kohout (Der rote Hahn, pokračování hry Bobří kožich, 1901), Nebohý Jindřich (Der arme Heinrich, 1902), Růžena Berndtová (Rose Bernd, 1903), A Pippa tančí! (Und Pippa tanzt!, 1905), Panny z Bischofsbergu (Die Jungfern vom Bischofsberg, 1907), Griselda (1909) a významný titul Krysy (Die Ratten, 1910).

Za 1. světové války stál Hauptmann zprvu pevně na straně Německa, ale časem svůj postoj změnil. Jeho společenské postavení uznávaného reprezentativního autora Německa, ho přivedlo v poválečných letech do světa politiky. Dokonce zvažoval kandidaturu na říšského prezidenta, ale ta mu byla v roce 1921 odmítnuta a byl mu nabídnut úřad říšského kancléře. V roce 1922 byl jako první vyznamenán Orlím štítem Německé říše.

V té době byl zájem o Hauptmannovu tvorbu čím dále tím menší a tak, aby si udržel životní úroveň, realizoval Hauptmann filmové adaptace a vydával romány na pokračování.

V zahraničí byl považován za významného představitele německé literatury. V roce 1932 se vydal v rámci Goethova roku na přednáškové turné po USA. Zde mu byl udělen čestný doktorát Kolumbijské univerzity. Obdržel také Goethovu cenu města Frankfurt nad Mohanem.

Od roku 1926 do roku 1943 žil Hauptmann v letních měsících se svou rodinou v Kloster auf Hiddensee na oblíbeném ostrově v Baltickém moři.

Hauptmannovy postoje k nástupu nacionálního socialismu k moci a později i vůči Hitlerovi a jeho režimu, poškodily jeho jméno a prestiž. Dodnes je tím do značné míry ovlivněno i uvádění jeho dramat na scénách v Německu i jinde ve světě.

Dne 16. března 1933 podepsal Hauptmann prohlášení o loajalitě k Německé akademii literatury, sekci Pruské akademie umění (Deutschen Akademie der Dichtung, Sektion der Preußischen Akademie der Künste). V létě téhož roku požádal dokonce o členství v NSDAP, ale jeho žádost byla zamítnuta místními stranickými organizacemi. I když Hauptmann nebyl ve straně, ještě v roce 1942 veřejně označil Hitlera za "hvězdného nositele osudu němectví". Teprve v závěrečné fázi války, v lednu 1945, se pro něj Hitler stal "apokalyptickým démonem doby". Celkově je jeho vztah k nacistické politice označουάn za ambivalentní. Na jedné straně vítězství nad Francií nazval "největším okamžikem v moderních světových dějinách", zároveň však kritizoval antisemitismus, ovšem ne veřejně. Zatímco mnozí významní němečtí spisovatelé z hitlerovského Německa emigrovali, Hauptmann zde zůstal, takže němečtí emigranti ho proto zásadně odsoudili.

Oblíbenosti Hauptmanna se nacisté snažili využívat ve svůj prospěch, i když Hauptmann a jeho dílo v mnohém byli v rozporu s nacistickou ideologií. V roce 1942 v jejich prohlášení zaznělo: "Při vší úctě k Hauptmannově umělecké tvůrčí síle je třeba na ideologický postoj většiny jeho děl pohlížet kriticky z nacionálně socialistického hlediska." Na Hauptmannovo dílo dohlížela i cenzura říšského ministra propagandy Goebbelse. Ten například zakázal nové vydá ní Výstřelu v parku, zákaz zdůvodnil nedostatkem papíru. Byly cenzurovány filmové adaptace Bobřího kožichu a Před úsvitem a zakázána filmová adaptace Vlaštovky a Schluck a Jau. Hauptmannovy 80. narozeniny oslavila i vystoupeni představitelů nacionálně socialistického režimu.

Ale Hauptmannovi nakladatelé Peter Suhrkamp a C. F. W. Behl mu věnovali první výtisky sedmnáctisvazkového souborného vydání jeho děl, které – poté, co Goebbels zabránil je tisknout – vydali v Haarlemu "na papíře pořízeném v Holandsku".

V roce 1944 vydal Hauptmann své velké pozdní dílo, teatrologii Atride, na které pracoval čtyři roky a která zahrnovala Ifigenii v Delfách, Ifigenii v Aulidě, Agamemnónovu Smrt a Elektru. V srpnu 1944 ho Adolf Hitler zařadil nejen seznam Bohem obdarovaných umělců (Die Gottbegnadeten-Liste), ale také ho zařadil jako jednoho ze šesti německých spisovatelů do zvláštního seznamu ne nahraditelných umělců, čímž dvaaosmdesátiletého osvobodil od všech válečných povinností

Nálet na Drážďany 13. února 1945 zastihl Hauptmanna s jeho ženou Margarete ve Weidnerově sanatoriu ve čtvrti Wachwitz (tehdy na okraji města), kde se zotavoval z těžkého zápalu plic. O hrůzném náletu prohlásil: "Ty, kteří zapomněli, jak plakat, to znovu naučí při pádu Drážďan. […] Stojím před branou odchodu ze života a závidím všem svým mrtvým duchovním druhům, kteří byli této zkušenosti ušetřeni."

Hauptmann prožil konec války ve svém domě v Agnetendorfu v rodném Slezsku. (Pro nás je zajímavý fakt, že tuto vesnici založili pobělohorští uprchlíci z Čech. kteří sem přinesli sklářství a tkalcovství.)

Válka skončila a Hauptmannovo rodné Slezko, kde trávil poslední roky svého života, bylo připojeno k Polsku. Německé obyvatelstvo polská správa vysídlovala do Německa. To se mělo týkat i Hauptmanna, avšak jeho vyhoštění bránil svým dopisem sovětský plukovník Sokolov orientovaný na kulturu. V dubnu 1946 ho ale polská vláda informovala, že trvá na Hauptmannovu odsunu z polského území. K tomu nakonec nedošlo, neboť Hauptmann vážně onemocněl bronchitidou a 6. června 1946, v den kdy mělo dojít k jeho násilnému vysídlení, starý spisovatel zemřel. Jeho rodina musela opustit svůj majetek a odjet do Německa. Hauptmannovo tělo bylo loženo do zinkové rakve a uloženo v pracovně jeho domu. Až více než měsíc po jeho smrti vyzvali zástupci sovětské administrativy polskou stranu k převozu Hauptmannových ostatků, mj. i kvůli hygienickým předpisům, a rakev byla převezena do Německa.

Na smutečním obřadu ve Stralsundu promluvili Wilhelm Pieck, básník Johannes R. Becher a sovětský kulturní referent. Ráno 28. července 1946 byl Hauptmann pohřben před východem slunce 52 dní po své smrti na ostrovním hřbitově v Kloster auf Hiddensee, tedy v místě, které miloval podobně jako své rodné slezské Podkrkonoší. Vdova po básníkovi smíchala krkonošskou hlínu s pískem od Baltského moře a vložila směs do jeho hrobu.