MAX FRISCH: BRECHT

Stýkám se teď' s Brechtem už půl roku, je to namáhavé jako každý styk s tím, kdo má převahu, a často mám nemalé pokušení prostě se tomuto styku vyhnout. Je to Brecht, který pak zase někdy zavolá anebo se na ulici vždycky přívětivě svým suchým a trochu zdrženlivým způsobem zeptá, mám-li některý večer volno.

Brecht se chce bavit zcela všeobecně. Já mám z našeho rozhovoru nejméně tehdy, když mi dá Brecht svou dialektikou mat; jsem poražen, ale nikoli přesvědčen. Pak jdu v noci domů, cestou přemýšlím o jeho glosách a nezřídka se pouštím do popuzeného dialogu: To přece vůbec není pravda! Teprve když pak slyším podobné, stejně povrchní a často také jízlivé poznámky z úst třetích osob, nutí mě to, abych si zase zajel na kole do Herrlibergu. Námahu těchto večerů, které vždycky vedou k tomu, že člověk naráží na vlastní omezenost, by nestačila unést pouhá zvědavost vůči slavnému člověku.

Brecht mě neustále fascinuje, což připisuji především okolnosti, že žije život, který opravdu vychází z myšlení (zatímco naše myšlení je většinou jenom dodatečným ospravedlněním; neřídí, nýbrž je vlečeno). Výraznějšímu talentu, jímž mimochodem Brecht také je, v současné době zřejmě největším v německém jazyce, se lze ubránit obdivem; člověk poklekne na kolena jako ministranti před oltářem, věcí se nehýbá a jde se dál.

Proti názoru to však nestačí; právě proto, že Brecht, pokud jde o jeho osobu, je tak neješitný jako jen málo lidí, klade zcela jiné nároky, nároky, které nelze uspokojit tím, že se mu budu bodře vtírat; Brecht vůbec neočekává souhlas, jako snad všichni, kteří žijí z vlastního postoje, právě naopak, čeká na odpor a je nemilostivý, je-li toto odporování laciné, a nudí se, jestliže vůbec není.

Na jeho přísné, selsky klidné, chytráctvím často poněkud zastřené, ale vždycky bdělé tváři je pak vidět, že sice poslouchá, i když to považuje za žvanění, že se nutí poslouchat, ale za jeho malýma zapadlýma očkama to blýská odporováním; jeho pohled plápolá, z netrpělivosti je na chvíli rozpačitý, potom útočný jako bouře.

Jeho blesky, jeho glosy míněné jako provokace, která má vést ke skutečnému rozhovoru, k výboji a diskusi, často ubíjejí už tím, jak ostře jsou vyřčeny; partner, zejména nový a této náladě dosud nezvyklý, potom mlčí se zaraženým úsměvem a Brechtovi nezbývá nic jiného, než aby se ovládl a vážně, poněkud mechanicky katechizoval, což ho vlastně zlobí, neboť to je právě opak rozhovoru, jaký očekával, a zlobí ho to i proto, že tak málo lidí opravdu prošlo školou marxismu, hegelovské dialektiky, historického materialismu.

Brecht nechce poučovat, vidí však, že je v situaci muže, který by rád mluvil o básnictví, ale aby z toho nebylo žvanění, je z toho výuka elementární gramatiky, a na to je jeho čas skutečně příliš vzácný, přesto to dělá, neboť pouhé žvanění by pro něho bylo ještě horší, výuka je aspoň výuka, aspoň užitečná pro toho druhého, možná užitečná. V podstatě však, myslím, je Brecht rád, když katechizovat nemusí.

(…)

Nejlépe si rozumíme, když rozhovor, který Brecht vždycky přenechává nápadům a potřebám druhého, krouží kolem problémů divadla, režie, herectví, také kolem otázek spisovatelské. ho řemesla, které, jsou-li posuzovány věcně, vedou k jeho podstatě. Brecht je nevyčerpatelný debatér. Rozumí umění, přičemž miluje vědeckou metodiku a zároveň má dětinský dar vyptávat se.

Herec, co je to? Co dělá? Co musí mít zvláštního? Brecht má tvůrčí trpělivost začínat stále znovu, zapomínat na názor, hromadit zkušenosti, ptát se a nevnucovat odpověď. První odpovědi jsou často překvapivě skrovné.

"Herec," říká váhavě, "je pravděpodobně člověk, který dělá něco s obzvláštním důrazem, například pije nebo podobně." Jeho téměř selská trpělivost, jeho odvaha bezmocně stát na prázdném bojišti, bez cizích výpůjček, síla být zcela skromným, možná bezvýsledně, potom však inteligence, díky níž dokáže udržet zárodky užitečného poznatku a rozvíjet je v rozporu, a konečně mužnost, s níž bere vážně výsledky a jedná podle nich bez ohledu na názory, už to jsou báječné lekce, exercicie, jež v jediné hodině snadno vyváží celý semestr. Výsledky přirozeně patří jemu. Můj zisk je v tom, že vidím, jak je získává.

(…)

Rukopis, který mi dal číst, se jmenuje "Malé organon pro divadlo". Brecht chce vědět, co si myslím. Také nepochopení považuje za užitečné; varuje ho. Nepotkal jsem ještě žádného člověka, kterému by byla, a to není póza, prestiž tak vzdálena.

Herec, naprosto ne veliký, navrhne změnu v textu; chtěl by něco říci tam, kde ho scénář nechává mlčet. Brecht to vyslechne, zamyslí se a souhlasí: nikoli aby mu povolil, nýbrž proto, že je správné, co onen muž řekl. Brechtovy zkoušky nemají nikdy ovzduší budoáru, nýbrž dílny.

(…)

Co píše Brecht ve svém Organonu o "efektu zcizení": divadelní zcizení má odejmout společensky ovlivnitelným událostem důvěrnost, která je dnes chrání před zasahováním – dále: divák se nemá vžívat, má se zabránit, aby ho hra uváděla do transu, jeho požitek má naopak spočívat v tom, aby mu ve hře jisté události, jež důvěrně zná a které mu jsou běžné, byly zcizovány, aby je nesledoval jako člověk, který je tím vším stržen, nýbrž jako člověk poznávající, že je možné je změnit, člověk poznávající zvláštní podmíněnost děje; efekt zcizení poskytuje vyšší požitek, možnost zasahovat do skutečnosti nejsnadnějším způsobem, totiž umělecky, neboť nejsnadnější způsob existence (říká Brecht) je v umění…

Bylo by lákavé aplikovat všechny tyto myšlenky také na vyprávějícího spisovatele; zcizovací efekt jazykovými prostředky, vědomí hry ve vyprávění, zjevný artismus, což většina německých čtenářů pociťuje jako "podivné" a rovnou to odmítá, protože je to příliš "vyumělkované", neboť zabraňuje vžívání, nestrhuje, ničí iluzi, totiž iluzi, že vyprávěný příběh se "doopravdy" stal atd.

(Přeložila Božena Koseková)