MAX FRISCH: BURLESKA

Jednou ráno přijde neznámý muž a ty nemůžeš jinak a dáš mu polévku a chléb. Neboť bezpráví, které – jak vypravuje – vytrpěl, je nesporné, a ty bys nechtěl, aby se mstilo na tobě. A že jednoho dne bude pomstěno, o tom není pochyb, říká ten muž.

Rozhodně ho nemůžeš poslat pryč, dáš mu polévku a chléb, jak už řečeno, a dokonce více než to: dáš mu za pravdu. Napřed jen tím, že mlčíš, později tím, že přikyvuješ, konečně slovy. Souhlasíš s ním, neboť kdybys nesouhlasil, musel bys takříkajíc přiznat, že sám činíš bezpráví, a pak by ses ho možná bál. Ty se však nechceš bát, ty také nechceš napravovat své bezpráví, neboť by to mělo příliš mnoho důsledků. Ty chceš klid a mír a hotovo! Ty chceš pocit, že jsi dobrý a slušný člověk, a proto nemůžeš jinak než nabídnout mu i postel, protože svou, jak ses právě dověděl, neprávem ztratil.

On však nechce postel, říká, nechce pokoj, chce jen střechu nad hlavou, říká, že by se spokojil i s místečkem na půdě. Směješ se. Říká, že miluje půdy. Z toho ti je trochu nevolno, i když se směješ, přinejmenším je to zvláštní, zneklidňující, vždyť jsi v poslední době tolik četl o žhářství, ale ty chceš klid, jak už řečeno, a tak ti nezbývá nic jiného než nedovolit žádnému podezření, aby vyklíčilo v tvé hrudi. Jestli chce, proč by neměl spát na půdě? Ukážeš mu cestu, závoru, jak to má provést se žebříkem, a také vypínač, kde si může rozsvítit.

Když zůstaneš ve svém pěkném bytě sám, kouříš cigaretu a už pokolikáté uvažuješ o témž a není ti nic platno, že čteš noviny, mezi řádky čteš ustavičně totéž: Je třeba mít důvěru, není třeba vždycky hned předpokládat to nejhorší, když nějakého člověka neznáš, a proč by zrovna on měl být žhář? Přece jen si však umíníš, že ho zítra zase pošleš pryč, přívětivě, aniž by ho tvé podezření mohlo urazit. Neumíníš si, že se nedopustíš bezpráví; to by mělo, jak už řečeno, příliš mnoho důsledků. Umíníš si jenom, že budeš přívětivý a že ho přívětivě pošleš pryč.

Této noci spíš špatně, probouzíš se; je dusno a historky o skutečných žhářích, které tě tak tvrdošíjně napadají, jsou příliš pitomé, prášek pro spaní ti pomůže k zaslouženému klidu… A příštího jitra, vida, dům ještě stojí! – Tvoje důvěra, tvoje víra v člověka, i když bydlí na půdě, se osvědčila. Nemálo tě to nutí, abys byl ušlechtilý, připraven pomáhat a dobrý; například snídaní.

Když sedíte proti sobě, pijete spolu kávu a oba jíte lžičkou vajíčko, stydíš se za své podezření, připadáš si špinavý a absolutně ho nemůžeš poslat pryč. Proč také! Po týdnu, když pořád ještě bydlí u tebe na půdě, domníváš se naprosto, že jsi všechen strach překonal, a také když jednoho dne přivede přítele, který by rovněž chtěl spát u tebe na půdě, můžeš sice váhat, ale nikoli odporovat. Váhat; neboť je to člověk, který už jednou, bůhvíproč, seděl ve vězení a právě byl propuštěn.

Jeho samotného bys nikdy k sobě na půdu nepustil, to je samozřejmé. Je drzejší než první návštěvník, to snad dělá vězení, a docela příjemné ti to není, zejména když zcela otevřeně přiznává, že seděl pro žhářství. Ale právě tato nezastíraná upřímnost, nepřikrášlená upřímnost ti dává důvěru, kterou bys chtěl mít, abys měl klid a pokoj; večer sice zíváš na celé kolo, ale spát nemůžeš, a tak si zase jednou přečteš Hru o apoštolech od Maxe Mella, onu legendu, která nám ukazuje sílu pravé víry, kus krásné poezie; uklidní tě a ty spokojeně usneš, a ani jsi vlastně nepotřeboval prášek pro spaní…

A příštího jitra, vida, dům ještě pořád stojí! – Tví známí si sahají na čelo, nemohou tě pochopit, pokaždé se ptají, co dělají oba kumpáni u tebe na půdě, a jdou ti na nervy, takže se objevuješ u svého stolu v kavárně stále vzácněji; chtějí tě prostě znepokojovat.

Mezi námi, trochu se jim to povede; rozhodně jsi začal oba kumpány trochu sledovat, a ne bez úspěchu; pouhý fakt, že ti nosí na půdu malé soudky, nemůže otřást tvou vírou v člověka, neboť se s tím vůbec netají, a na tvou spíše žertovnou otázku, co si chtějí s těmi soudečky počít, odpovídají zcela přirozeně, že mají žízeň. A vskutku je léto a na půdě, říkáš si, musí být pěkně horko.

Jednou, když jsi jim stál v cestě, spadl jim z žebříku soudek a náhle tu páchl benzin. Příznej se, že ses na okamžik polekal. Zeptal ses, jestli je to benzin. Nedali se vytrhovat z práce, nikterak to nezapírali a na tvou spíše žertovnou otázku, zda pijí benzin, odpověděli tak neuvěřitelným příběhem, že ses mohl jenom zasmát, abys tu nestál jako osel.

Když jsi však později sám ve svém bytě a posloucháš, jak se soudky, které páchnou po benzinu, čiperně kutálejí, nevíš už vážně, co by sis měl myslet. Že by opravdu zneužívali tvé šlechetné důvěry? Na chvilku, se zapalovačem v ruce, s nezapálenou cigaretou mezi suchými rty, jsi rozhodnut, že oba ty kumpány vyhodíš, prostě vyhodíš. A to ještě dnes. Anebo nejpozději zítra. Jestli nepůjdou sami.

Tak docela jednoduché to totiž není, naopak; nejsou-li to žháři, způsobíš jim veliké bezpráví, a bezpráví z nich udělá zlé lidi. Zlé vůči tobě. To nechceš, to rozhodně ne. Všechno, jen ne špatné svědomí. A pak, vždycky je tak těžké předvídat budoucnost; kdo nedokáže vidět fakta, aniž vyvodí důsledky, a kdo si uvědomuje všechno, co v podstatě ví, možná že dokáže leccos předvídat. Ale nebude mít klid ani na okamžik. Nehledě k tušením. Co znamená fakt, že na tvou půdu nosí benzin?

Jeden, to byl ten přítel, se jen zasmál a řekl, že chtějí zapálit celé město. To může být žert anebo holedbání. Kdyby to mysleli vážně, nikdy by to neřekli. Tato myšlenka, čím častěji ji opakuješ, tě zcela přesvědčí; to znamená: uklidní tě. A ten druhý dokonce řekl: Čekáme jen na příznivý vítr. Je příliš pitomé dát se zastrašit takovými řečmi; příliš nedůstojné; na okamžik myslíš na policii.

Ale když – aby ses nezesměšnil a nezpůsobil planý poplach – přiložíš ucho ke stropu pokoje, což byla dosti složitá procedura, je tam naprosté ticho. Dokonce slyšíš, jak jeden chrápe. A ostatně policie vůbec nepřichází v úvahu; mohli by tě potrestat, že máš celé týdny takovéhle lidi v domě, aniž jsi je přihlásil. Ale především jsou to přirozeně lidské důvody, které ti nedovolí takové kroky.

Proč neřekneš oběma kumpánům prostě a otevřeně, že nechceš mít benzin na půdě? Upřímnost je vždycky to nejlepší. A pak, náhle se musíš sám rozesmát, že tě to napadlo teprve teď: Přece tvůj dům nezapálí, když jsou sami na půdě!

Přesto vylezeš, už v pyžamu, ještě jednou na židli, na prádelník a pak na skříň. Opravdu chrápe. O půl hodiny později spíš také… A příštího rána, vida, tvůj dům ještě pořád stojí! Slunce svítí, vítr se obrátil, mračna táhnou nad střechami města, a kdyby to dejme tomu byli opravdu zlí kumpáni, právě pak není snadné je prostě vyhodit; není to radno; neboť pokud jsi jejich přítelem, ušetří aspoň tebe. Přátelství je vždycky to nejlepší!

A když toho rána vylezeš nahoru a chceš je pozvat ke snídani, pak to není zákeřnost ani vypočítavost, nýbrž jedna z oněch potřeb srdce, které člověk prostě cítí a které, jak právem říkáš, se nemají vždycky potlačovat. Žebřík k půdě je již spuštěn, dveře otevřeny, nemusíš ani klepat.

Půda, na které jsi z ohleduplnosti už dlouho nebyl, je plná soudků a ten přítel, ten co byl ve vězení, stojí právě u vikýře a vystrkuje navlhčený prst, aby zjistil směr větru; ten druhý už bohužel odešel, ale prý zase přijde. Z tvé snídaně tedy nebude nic. Určitě však přijde ještě dnes, jakmile, jak říká přítel svým ustavičně laškovným způsobem, sežene dřevitou vlnu, kterou potřebují. Dřevitou vlnu? Teď už jen zbývá, aby mluvil o doutnáku.

Na okamžik jsi zase trochu zmatený, trochu sklíčený, což ovšem nechceš dát najevo. V podstatě, to víš dobře, nemůže být žádný člověk tak drzý, jak se tváří tenhle, a tváří se tak jen proto, že si myslí, že se ho bojíš. Jednou provždy ses rozhodl, že se bát nebudeš, že si zachováš klid a mír, a děláš, jako bys byl nic neslyšel, a ostatně pokud jde o snídani, může to být přece jindy. Tvé přátelské gesto už není bezcenné.

Třeba k večeři? S radostí, řekne ten ptáček, pokud budou mít čas a nebudou muset pracovat; to prý záleží na větru. Je to opravdu pěkný ptáček. A přirozeně jsi teď dost zvědavý, zda opravdu přijdou k večeři a zda vůbec stojí o tvé přátelství. Snad jsi měl to své přátelství projevit už dřív. Ale raději teď, říkáš si, než bude pozdě!

Je správné, že nepřichystáš příliš zvláštní, příliš nápadnou večeří; ale přece jen dojdeš do sklepa pro víno, abys je dal pro každý případ chladit. Bohužel se už nedá sedět na terase, když konečně kolem deváté přijdou; vítr je už příliš silný.

Zdalipak našel dřevitou vlnu? zeptáš se, abys dal rozhovoru co nejdřív osobní tón. Dřevitou vlnu? řekne chlapík a pohlédne na přítele, jako se hledí na zrádce. Potom, bůhvíproč, se musíš smát a konečně se smějí také. Dřevitou vlnu, ne, dřevitou vlnu nenašel, ale našel něco jiného, cupaninu z garáže; nelze pochybovat, že to neznamená nic jiného, než že ji ukradl. A vůbec mají velice svérázné názory, pokud jde o právo a bezpráví.

Po první láhvi, nedal jsi chladit víno zbytečně, vyprávíš, že i ty ses už dopustil bezpráví. Protože mlčí, vypravuješ dál a dál a jejich přátelství ti stojí za to, abys otevřel druhou láhev. Zřejmě se cítí jako doma; ten drzejší, ten přítel, zapne tvé rádio, aby si poslechl zprávu o počasí.

Pak tě požádají už jenom o jedno: o sirky. Nic by nebylo pochybenější, než kdyby ses teď zase polekal; na podezření nelze vybudovat přátelství. Nač sirky? Podaří se ti potlačit jakékoli urážlivé chvění a nabídnout cigarety, jako bys na nic nemyslel, ostatně to není špatný nápad, nabídneš oheň vlastním zapalovačem, který potom zase strčíš do kapsy.

Rozhovor pokračuje, to znamená poslouchají, hledí na tebe a pijí víno. Tvé upřímné doznání, kolik bezpráví jsi spáchal, je nedojímá více než vyžaduje zdvořilost; a vůbec vypadají, jako by byli duchem zcela nepřítomni. Třetí láhev, kterou už svíráš mezi koleny, odmítnou. Protože ji přesto otevřeš, budeš ji muset vypít sám.

Jen při loučení, když vyjadřuješ jistou naději, že lidé se sbližují a vzájemně si pomáhají, poprosí ještě jednou o sirky. Bez cigaret. Říkáš si právem, že žhář, pravý žhář by byl vyzbrojen lépe, a dáš jim i plochou krabičku se žlutými sirkami, a příštího rána, vida, jsi zuhelnatělý a nemůžeš se ani divit svému příběhu…

(Přeložila Božena Koseková)