PROLOG KE STEJNOJMENNÉ ROZHLASOVÉ HŘE

Milí posluchači! Pan Biedermann, hrdina našeho nepravděpodobného příběhu, už čeká ve vedlejší místnosti. Vidím ho skrz prosklenou stěnu studia, za kterou mě nemůže slyšet…

Vy všichni, vážení posluchači, pana Biedermanna znáte, i když možná pod jiným jménem. Kromě sympaticky nenápadného zevnějšku se vyznačuje pevným zdravím, které jej samo o sobě předurčuje k tomu, aby vždy a po každé katastrofě náležel k těm, kteří přežijí.

Jeho způsob oblékání připomíná figuríny z výkladních skříní, korektní od hlavy až k patě. Vedle růžových tváří, které nám nedovolují přesněji odhadnout jeho věk, má pan Biedermann také zdaleka viditelnou pleš, lesknoucí se v typicky bledém odstínu. Pan Biedermann o své pleši ví, ale nepřeje si, aby byla veřejně zmiňována. To souvisí s jeho povoláním. Pan Biedermann je totiž – jak sami uslyšíte – obchodník s vlasovým tonikem.

Jakmile jej pozvu k mikrofonu, bude vás náš hrdina pravděpodobně ujišťovat o své nevině. Raději však nebudu předem ovlivňovat váš osobní úsudek a pouze dodám (dokud jsme takříkajíc mezi čtyřma ušima), že jsem úmyslně zvolil smyšlenou katastrofu – totiž požár v Seldwyle – abych vážené posluchače uchránil před zděšením a emocemi, které by nám pokazily potěšení z nezaujatého, věcného pozorování; potěšení z poznatku, že existují i katastrofy, k nimž nemuselo dojít.

Pane Biedermann! Hned přijde. – Seldwylu, kterou pravděpodobně znáte z literatury, si samozřejmě nesmíte představovat tak, jak ji vylíčil Gottfried Keller. Seldwyla je dnes moderním městem se vším, co k tomu patří: biografy, trolejbusy, stadiony, dopravní policie, kanalizace, divadelní festivaly, nedostatek parkovišť atd.

Pane Biedermann! Dovolte mi, abych se vám představil. Jsem váš autor. Prozatím naši posluchači vědí pouze to, že se jedná o požár v Seldwyle; ještě jsem neřekl, že vy, Gottlieb Biedermann, jste onou osobností, která naši katastrofu umožnila. Já netvrdím, pane Biedemann, že jste tu katastrofu zavinil, to v žádném případě! Říkám pouze, že jste ji (jestli to tak mohu říci) "umožnil". Jste důležitý současník, pane Biedermann. Myslím totiž, že bez vás by dějiny lidstva vypadaly úplně jinak.

Kdo mluví o zodpovědnosti? Mýlíte se, pane Biedermann. Nikdo z přeživších vám žádnou vinu nepřisuzuje a mrtví jsou mrtví. Jsme připraveni plně amnestovat nejen původce této naší katastrofy, ale dokonce i nás samotné tím, že všechny katastrofy – minulé i ty budoucí – přijmeme jako prostý osud, jako neodvratné. Co víc si můžete přát, pane Biedermann? Stojíme teď přece před mikofonem právě proto, že chceme našeho posluchače dovést k tomu, aby Gottliebu Biedermannovi porozuměl a vážil si ho. Jak bychom mohli vystavět novou Seldwylu bez vás?

Dokonce i ten poslední večer před velkým požárem – vzpomínáte si? Při onom příjemném posezení, kdy jste oběma žhářům přátelsky nabídl tykání a dokonce jim daroval zápalky, ještě i tehdy by si měl posluchač v duchu říkat: "Hodný a ušlechtilý člověk, tenhle Biedemann, dobrák od kosti." Měl by prostě cítit: "Ruku na srdce, vždyť já sám bych nejednal jinak!"

Jenom tak můžeme dojít k poznatku, že pan Biedermann je nevinný; dělá přece jenom to, co děláme my všichni. A teprve tehdy, když o zodpovědnosti vůbec nemůže být řeč, jsme také ochotni zapomenout, jak vlastně k oné seldwylské katastrofě došlo – a připraveni na všechny další…

(V roce 1952 Frisch zpracoval původní prozaickou Burlesku jako rozhlasovou hru Biedermann a žháři, která se vysílala v mnichovském rozhlase v roce 1953, a v roce 1957 jí dal definitivní jevištní podobu. Premiéru měla v curyšském Schauspielhausu v roce 1958.)

(Přeložil Martin Stolbenko)