Rozhovor s režisérem Hermanem Čolkem
"Instalace izolace je inscenací, která donutí devět postav zastavit se a stát, být tady a teď”
Rozhovor s režisérem Hermanem Čolkem
Instalace izolace je první DISKovou premiérou v této sezóně a druhou inscenací absolvujícího ročníku. O čem pojednává?
Instalace izolace je pokus o generační výpověď na pozadí uplynulého roku s covidem, kdy jsme na zdánlivě neurčitou dobu přišli o možnost svobodně žít a pohybovat se. Prošli jsme a stále procházíme něčím, co je v nás samotných těžko uchopitelné a pojmenovatelné. Ve společnosti si začínáme zvykat na silnější a silnější individualismus. Máme možnost schovat se, utéct, přímo se nekonfrontovat s realitou. Žít vedle sebe, ale stále méně spolu. Projít, ale neprožít. Vždy, když se o těchto tématech snažím hovořit, připadám si jak babka, co lamentuje nad starými časy, ale skutečně si myslím, že ta absence okamžiku a neschopnost společenské interakce je podpořena, ne-li přímo způsobena prostorem internetu a sociálních sítí. Po prožitém roku karantén a lockdownů má fungování ve společnosti takovou zvláštní pachuť. Instalace izolace je inscenací, která donutí devět postav zastavit se a stát, být teď a a tady.
Kdo přišel s nápadem vytvořit autorskou hru pro studenty činoherního divadla?
Byl to nápad vedoucího ročníku Daniela Hrbka, který viděl mnou režírované inscenace kočovné divadelní družiny Ductus Deferens, což je vlastně odnož absolventského ročníku. Původně měl druhou absolventskou inscenaci režírovat Martin Františák, ale kvůli termínovým změnám vznikla situace, kdy bylo potřeba najít za něj alternativu. A alternativa je to na činohru se vším všudy.
Jakým způsobem inscenace vznikala?
Zkouší se metodou devised theatre, autorského počínání vzešlého z kolektivních improvizací a střádání materiálu k tvorbě divadelního obrazu. Společně s herci jsme zvolili devět odlišných charakterů. Vycházíme z určité vnitřní podstaty postav. Z jejich banálních, ale i závažných problémů, které řeší. Improvizujeme, přepisujeme a snažíme se dojít k jednotlivým fragmentům, které společně s dramaturgyní Kateřinou Studenou postupně skládáme dohromady. Myslím si, že Instalace nemá nějakou přímou chronologii, ale samotného mě příjemně překvapila průběžnost pomyslného děje. Je mnohem čitelnější, než jsem původně čekal.
Kdo jsou postavy, které ve hře objevují? Co je spojuje v jeden čas na jednom místě?
Herci si jednotlivé postavy společně s jejich příběhy vytvářeli individuálně na základě možnosti stylizace a hereckých poloh, ale i na možnostech bazálních témat, kterými se v rámci inscenace zabýváme. V některých případech jde u herců dokonce až o autobiografický přístup - ve smyslu karikování vlastních problémů a osobnostních rysů. Co je v prostoru spojuje se přímo nedozvídáme. Jde spíše o určitý vzorek společnosti. Naše postavy jsou nuceny pokládat si otázky, jimiž by se ve vnějším světě nemusely trápit. Prochází tedy proměnou, silnou sebereflexí a odhazují svoji masku.
Nejsou tyto postavy osamělé? A cítí se třeba svobodně?
Ano, jsou osamělé. Jsou izolované samy v sobě, pro vlastní neschopnost odkrýt svou skutečnou podstatu. Svobodné nejsou, nikdo z nás nedokáže být stoprocentně svobodný, i když se tak zdánlivě cítíme v rámci politického uspořádání západního světa. Pokud je naše generace nesvobodná, tak právě tím, že může všechno.
Na katedře činoherního divadla nebývá tvorba autorských inscenací zvyklostí. Jak se vypořádáváte s touto novou zkušeností?
Já s činoherní katedrou nemám nic společného. Někdy v září minulého roku jsem přesedlal ze zemědělství na divadlo a začal přes Zoom režírovat kočovnou divadelní družinu Ductus Deferens ze svého domu na Bahamách. Právě družina mě oslovila, zda bych nebyl ochoten pracovat s nimi a se zbytkem ročníku na absolventské inscenaci v DISKu. Adepti herectví absolventského ročníku ovšem popisují situaci, kdy mohou autorsky tvořit, jako velmi výjimečnou a váží si jí. Obzvláště v době, kdy se řeší, zda je činohra skutečně katedrou, nebo jen zakopanými ostatky brontosaura "klasického divadla”. Samotné zkoušení nabízí, dalo by se říct, až zvláštně autentickou svobodu hereckého projevu. Co je v rámci improvizace vyřčeno a později fixováno, není většinou problém autenticky zopakovat. Vnitřní motivace, které jsou jinak činoherci zvyklí budovat v rámci postav, jdou v tomto případě přímo z nich samotných. Je to zkrátka cesta odněkud jinud a myslím si, že to zvládají pravou přední.
Jaký význam má hudba pro vás a pro tuto inscenaci?
Scénická hudba je v mém případě vždy taková berlička temporytmu. Samozřejmě nemám rád, když se za ní tvůrce schovává a ilustruje skrze ni něco, co sám o sobě divadelní obraz postrádá. Nicméně v případě Instalace izolace slouží hudba (složena a hrána naživo skladatelem Štěpánem Kopečným/Lowmoe při představení pozn. red.) k oddělení jednotlivých obrazů a dotváření atmosfér. Myslím si, že je strašně důležité, aby byl hudebník přítomen jak při zkoušení, tak při samotném hraní. Ví, jak se věc vyvíjí, stává se součástí tvůrčího kolektivu, a díky tomu dokáže být obratnější při dotváření potřebného materiálu.
Objevil jste při zkoušení něco, co vás překvapilo?
V rámci samotného studia na DAMU a výstupu v DISKu studenti přirozeně řeší, jak velké příležitosti se jim v absolventských rolích dostane. Vnímám tedy velmi pozitivně fakt, že jsou v inscenaci všichni herci od začátku až do konce přítomni na jevišti, a že ti, kteří neměli během studia dostatek příležitostí stoprocentně se prosadit, tak v rámci inscenace činí.
Připravil Johann Foss
Vstupenky na představení si můžete rezervovat ZDE.