Přejít na hlavní obsah

Rozhovor s režisérkou Klárou Voseckou

Krev na krku kočky je hrou o útlaku a o akceptování své role ve společnosti, říká režisérka Klára Vosecká. 

Drama Krev na krku kočky je první DISKová premiéra v divadelní sezoně 2022/2023. O čem je?   

O sexu, násilí a penězích - stavebních kostkách naší společnosti.   

Proč tuto hru nastudoval právě absolventský ročník jako jednu z inscenací v DISKu?   

Najít hru do DISKu je náročné, jelikož chcete nejen dát všem hercům příležitost, ale vybrat jim i kvalitní text, který jim bude generačně sedět. Když jsem četla Krev na krku kočky poprvé, hned mi naskakovali v hlavě konkrétní herci z našeho ročníku. Chtěla jsem se také zabývat archetypy herců, a tím, jaké role mají v našem kolektivu. Postavy v této hře jsou společenským průřezem, a pro nás vhodným nástrojem k prozkoumání typovosti.   

A kdo jsou ty postavy, které se ve hře objevují?  

Jsou to lidé z periferie, z ulice. Všichni mají svá traumata a sny, a všichni něco chtějí, ať už lásku nebo peníze.  

Tato inscenace je netradiční mimo jiné proto, že upravuje prostor Divadla DISK. Co vás k tomuto nápadu přivedlo?  

Původně jsme měli v plánu postavit dům s pravidelnými výklenky, jelikož jsme si chtěli hrát s pravidelností jednotlivých výstupů. Ten koncept vychází jednak z komiksu, na základě kterého byla vytvořena postava Phoebe Zeitgeist, a jednak je text samotný neuvěřitelně symetrický. Došli jsme s pedagogy k závěru, že v DISKu můžeme pracovat s lóžemi, a vyhneme se tak stavbě další konstrukce. Jako divadelníci produkujeme obrovské množství bordelu, bez kterého se často můžeme obejít. Neřekla bych, že je to netradiční, jen se zapomíná na to, že DISK má sloužit jako multifunkční black box, ne jen jako kukátko bez pódia.  

Při prvních zkouškách jsi mluvila o Dunning–Krugerově křivce. Co popisuje a proč je důležitá pro pochopení této inscenace?  

Je to pro nás takový tahák, způsob, jak vnímat formát hry. Ta křivka znázorňuje sebevědomí člověka, který pozná nový koncept – například cizí zemi – a začne nabývat pocitu, že ji zná velice dobře. A jakmile tu danou věc poznává víc a víc, tak zjišťuje, že vlastně neví nic. To se děje hlavní postavě Phoebe, která je na Zem vyslána, aby napsala reportáž o lidské demokracii.  

Dramaturg Robert Štefančík při jedné zkoušce poznamenal, že spousta lidí bude z představení odcházet se zmatenými pocity. Jak by měli diváci hru vnímat a chápat?  

Diváci by měli hru brát jako mozaiku a neměli by očekávat, že po pár minutách porozumí ději. Charaktery se v tradičním smyslu nerozvíjejí, chybí tam zápletka. Jde vlastně o vrstvení impulsů a témat. Jde jen o to nechat to na sebe působit.  

  

Připravil Johann Foss